Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

48. kapitola

Elwing

Po příchodu zpátky do tepla pařezu už nám bylo jasné, že se večer rychle chýlí ke konci. Všichni se ještě rádi ohřáli u pohasínajícího ohně, ale brzy náš dohnalo hlasité zívání. Jako první odešel Radagast. Zvedl se ze svého křesla, usmál se na společnost kolem sebe a rozloučil se. 

„Uvidíme se ráno. Vyspěte se dobře, zvlášť vy dva," podíval se na mě a trpaslíka. 

Čekala nás poslední noc v pohodlí matrací. Snažila jsem se tu myšlenku vytlačit z hlavy, měkká postel mi bude vážně chybět. Možná jsem prostě jen příliš zlenivěla. Před mnoha měsíci jsem přece cestovala běžně a přespávala jsem v různých podmínkách. Nyní na to budeme dva. Věřila jsem, že bude všechno v pořádku. 

Další půl hodinku jsme ještě vydrželi pospolu. Bavili jsme se o všem možném, jen aby řeč nestála. Přesto jsem to déle nevydržela. Rozloučila jsem se s přáteli, pohladila Gala na Liamově rameni a vydala se do svého pokoje. Dopřála jsem si rychlou horkou koupel, také poslední na dlouhou dobu. Příjemně mě uklidnila, cítila jsem, jak ke mně pomalu přichází spánek. 

Vklouzla jsem pod peřinu, zachumlala jsem se a rychle usnula. Až do rána mě nic nerušilo, dokonce ani sny. Vyspala jsem se skutečně nádherně. Když jsem otevřela oči, proudila mnou energie jako již dlouho ne. Několikrát jsem se protáhla, než jsem se donutila vstát. Pak už jsem se rychle převlékla a vyrazila ven. 

U krbu ani v jídelně ještě nikdo nebyl. Z ohně zbyly jen žhavé uhlíky, které jsem vzápětí oživila novými polínky. Rozhodla jsem se počkat v křesle. Zahřívala jsem si dlaně a dovolila si ještě na chviličku zavřít oči. Kéž bych takhle mohla zůstat navěky. 

Ze rtů mi vyklouzl spokojený povzdech. K mému překvapení jsem na něj dostala odpověď. 

„Máš pravdu, tohle bych si taky nechal líbit." 

Liam se zřejmě zrovna objevil v chodbičce. Nechala jsem zavřené oči, jen jsem se usmála. Jeho tiché kroky se mezitím přiblížily a utichly, když se posadil vedle mě. 

„Něco pro tebe mám," řekl po chvilce. 

Otočila jsem se k němu, abych viděla malou taštičku, kterou mi podával. S díky jsem ji přijala. Byla měkká a tak nějak důvěrně známá. Sledoval můj zkoumavý pohled a se smíchem se dal do vysvětlování. 

„Jsou v ní některé mé sušené bylinky. Dá se z nich udělat vývar k přikládání na rány. A některé z nich umíš používat jistě i jinak. Chtěl jsem, abyste byli alespoň malinko připravení." 

Teprve teď jsem řádně docenila tento dar. Znovu jsem mu děkovala, byla jsem tím docela dojatá. 

„Já pro tebe nic nemám. Jak ty to pořád děláš?" 

Smál se a kroutil hlavou. „Já od tebe nic nechci, Elwing. Jen na sebe dávej pozor, postarej se o toho trpaslíka a jistě se brzy znovu setkáme." 

Slíbila jsem mu, že budeme opatrní. Navrhl mi, že bychom si mohli dát čaj. Společně jsme tedy vykročili do kuchyně. Zatím se vše dělo v poklidném duchu a já doufala, že to tak vydrží až do našeho rozloučení.

Emcee

Ráno mě probudilo světlo proudící do pokoje. Lekl jsem se, jestli jsem nezaspal. Kolik asi tak může být hodin? Slezl jsem z postele a rychlým pohledem z okna se uklidnil. Slunce ještě nebylo příliš vysoko na obloze. 

Včera jsem šel spát pozdě a tak jsem zanedbal večerní hygienu. Normálně by mi to nevadilo, ale teď mám poslední možnost využít pořádnou koupelnu před několikadenním pochodem. Řádně jsem se tedy umyl a očistil, převlékl se do čistého oblečení a vzal si z pokoje vše, co jsem tu nechtěl nechat.