Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

12. kapitola

Emcee

Probudil jsem se s ukrutnou bolestí hlavy. Nade mnou jsem rozeznal obrysy korun stromů a pod sebou jsem cítil měkkou půdu. Pokusil jsem se posadit. Stihl jsem napůl uspět, než se mi celý svět zatočil před očima a já se pozvracel. 

"Opatrně, otřes mozku," řekl prostě známý hlas kdesi blízko mě. 

Neodvážil jsem se Liama hledat pohledem, a tak jsem opět zavřel oči. Bylo mi špatně a bojoval jsem s mdlobami. 

"Co... se... stalo?" vydal jsem ze sebe namáhavě, za každým slovem pauza a hluboký nádech. 

"Byli tři. Ten poslední tě praštil do hlavy jílcem meče a pak se tím druhým koncem ohnal po mně." 

Otevřel jsem oči a malinko pootočil hlavu k úředníkovi. Viděl jsem jako v mlze, ale poznal jsem, že je špinavý od krve. Hodně. 

"Některá je má a některá zase ne. To necháme na jindy. Důležité je, že já dýchám, ty dýcháš a ti zmetci ne." 

Chtěl jsem přikývnout, ale raději jsem jen opět zavřel oči. 

"Opodál teče malý potok, dál než sem jsem tě nedokázal odtáhnout, snad tu budeme v bezpečí, než se zotavíš." 

Věřil jsem, že Liam vybral dobré místo. Už jsme udělali mnoho tábořišť, má v tom zkušenosti. Nic jiného mi taky nezbývalo, nedokázal jsem se ani rozhlédnout kolem. Předpokládal jsem, že je následující den ráno, ale ani to jsem nemohl vědět. 

Celý čas až do večera proběhl ve zvláštním časovém sledu. Chvílemi byl nekonečný a pak jsem najednou poskočil o několik hodin dopředu. Předpokládám, že to se mi vždy vytratilo vědomí. Často jsem se probudil s mokrým hadrem na čele. Jen jednou si ale pamatuji, že mi jej tam dával, a to ho musel měnit, jinak by voda mohla zmrznout. 

Chlad jsem necítil. Možná proto, že jsem toho necítil hodně, ale asi tady bylo o dost tepleji než v horách. 

"Roklinka," zamumlal jsem, když už byla všude tma. 

"Počká. Takhle nikam nedojdeš a já tě neponesu. I kdybych to dokázal, bylo by ti akorát hůř. Odpočiň si a zítra budeš schopen pomalého pohybu." 

Ráno přiletěli dva orli s jídlem a psaním. Neviděl jsem je, ale zaslechl jsem tlukot křídel a Liam přinesl, co nám Elwing poslala a přečetl mi její vzkaz. Byl jsem schopen již sedět a sám se najíst. 

Chůze byla náročná a Liam mě musel podpírat. On sám byl v bolestech způsobených zásahem meče do pravého stehna a vydatně kulhal. I tak se ze mě ale dostala celá snídaně i oběd ven. Podle Liama jsme jídla teď měli spousty, tak to nebyla taková škoda, jako by to byla před přepadením. 

Malátně jsem procházel lesem a celý den uplynul jen o málo jinak než ten včerejší. K večeru mi ale bylo zase o něco lépe a napsal jsem o tom všem dopis Elwing. Nevynechal jsem nic, nechtěl jsem jí nic tajit, ale přesvědčoval jsem ji, že teď už jsme v pořádku. 

Úředník byl schopný se o své rány postarat, a tak se hojily dobře. Většina z nich byla povrchová, ale ta na stehně vypadala ošklivě. Až teď jsem si vzpomněl, že i mě zasáhli mečem a s údivem jsem zpozoroval, že rána na rameni se změnila v pomalu mizející strup. Začal jsem si svého společníka opravdu vážit.

Elwing

Ze spánku otupělého vší bolestí a totálním vyčerpáním organismu mě nemilosrdně probudilo ostré bodání v zádech. Pokusila jsem se dotknout bolestivého místa, ale brzy jsem zjistila, že mi každičký sebemenší pohyb přináší ještě mnohem horší bolest. Raději jsem tedy zůstala nehybně ležet. Zhluboka jsem dýchala s očima stále pevně zavřenýma.