Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

31. kapitola

Elwing

Před polednem jsme se dostali na poměrně příhodné místo mezi stromy. Větve tu byly tak široké, že bránily větru, aby pod ně nafoukal sníh. Zároveň jsme měli rozhled po celém okolí. Nikdo by se k nám nedostal bez našeho vědomí. Samozřejmě jsme se rozhodli místa využít a dali se do střídmého oběda. 

Nebylo to ani dobré ani špatné. Emcee se znovu musel spokojit pouze se sytostí, k čemuž měl své výhrady. Mně byla bez pohybu docela zima, takže jsem se brzy začala vrtět, a Radagast vypadal po další napůl probděné noci velice unaveně. Jediný Liam působil svěže a spokojeně. Pohled na něj mě dokázal povzbudit k další činnosti. 

Brzy jsme měli dorazit do známějších končin, pařez se každou další mílí přibližoval. Jakmile jsme vyrazili dál, bylo jasné, kdo má ještě sílu jít a kdo ne. Dobře jsem si pamatovala doby, kdy nám úředník nestačil. Tenkrát jsem před ním předstírala vlastní únavu, aby připustil krátký odpočinek. Dnes to byl on, kdo celou naši skupinku vedl. Po jeho boku se rychle objevil i Emcee. V duchu jsem se usmívala, když mě napadlo, že prostě jen nechce vypadat jako ten slabší. 

Chviličku jsem pozorovala čaroděje, protože se mi zdál více zasmušilý než obvykle. Pak jsem s ním srovnala krok. 

„Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se nenuceně. 

„Ale ano, všechno je v pořádku. Nemusíš mít strach." 

„Nemám. Jen se mi zdáš trochu unavenější než obvykle." 

„Už nejsem nejmladší, drahá. Nic víc v tom není." 

„Opravdu? Já si ani nevšimla. Pro mě jsi i nadále velice vstřícný mladík se zásobou trefných žertíků a ostrovtipu, Radagaste." 

Zasmál se jedním ze svých upřímně pobavených chechotů. „Haha, ty tedy víš, jak starci zalichotit." 

Sama jsem se jen v tichosti usmívala. 

„A že jsem tedy takový úžasný gentleman, neocenila by dáma rámě pro další útrpný pochod hlubokým sněhem?" s přehráváním mi skutečně nastavil svoji paži. 

„Ale jistě, bude mi ctí, pane," odvětila jsem stejným způsobem. 

Zavěsila jsem se do něj jen zlehka, spíš jsem se jej snažila podpírat. Zdálo se, že se mu jde o něco lépe. Liam a Emcee si brzy všimli, že za nimi zaostáváme, tak zvolnili tempo. Dál jsem s čarodějem mluvila. Většinu času jsem vyprávěla já, to aby nemusel popadat dech. Nakonec se k nám oba dva přátelé připojili. Nejspíš je všechny zajímalo, co vyprávím. 

Probírala jsem všechno to hezké a veselé, co jsem zažila o samotě v pařezu. Jak jsme našli Gala, jak se pomalu naučil létat po místnosti, jak jsem s Bronem trénovala souboje a jak mě v pomstě povalil do sněhu. Chválila jsem si Sebastianovo kuchařské umění a pomoc s léčením všech možných poranění. To Radagast slyšel zvlášť rád. Byl na svého malého přítele patřičně hrdý. Někdy v tom okamžiku do konverzace vstoupil Liam. 

„Nerad tě přerušuji, Elwing, chtěl jsem se zeptat, zda budeš potřebovat prohlédnout některá z tvých zranění. O těch řezných na rukou už vím, ještě se na ně podíváme. Máš ještě nějaká, která tě trápí?" 

Zamyslela jsem se nad jeho otázkou a v duchu se upomínala na všechny ty bolesti. 

„Mám jich poměrně hodně. Nejvíc mě asi trápí pravé zápěstí. Celou dobu bylo značně přetěžované, protože mě nutili sekat dříví, vařit a nosit těžké věci. I před tím jsem se bála, že se mi úplně neuzdraví, chvílemi jsem nemohla ovládat ruku."