Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

5. kapitola

Elwing

„Kdopak nám to tu usnul?" ozvalo se mi ve snu těsně za hlavou. 

Trhla jsem sebou a probudila se. Rychle jsem se ohlédla, zmatená tím náhlým zvukem. Za mnou stál usmívající se Radagast. Chtěla jsem se zvednout a přivítat ho, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla, že tu nejsem sama. Na mém klíně stále ještě seděl Gale. Byl tak lehoučký, že jsem jeho váhu ani nepocítila. Opatrně jsem jej vzala do dlaně. Pak jsem se teprve postavila. 

„Radagaste, tak ráda tě vidím." 

Muselo být brzy ráno, venku se ještě nerozednilo. Při bližším pohledu bylo znát, že je čaroděj znovu velice unavený. V obličeji jako by mu přibylo vrásek, stál opřený o svoji hůl a zdálo se, že by si nejraději okamžitě lehnul. 

„Můžu pro tebe něco udělat?" ptala jsem se ustaraně. 

Gale mi mezitím vyšplhal na rameno, kde si načechrával peří. U čarodějových nohou již pobíhal Sebastian. Bron byl zřejmě venku. 

„Jsi hodná, ale na to teď není čas. Musím ti povědět, co jsem zjistil od Bergala." 

Přinutila jsem ho, aby počkal alespoň na hrnek čaje. Sebastian okamžitě odběhl do kuchyně, tak jsem se s Radagastem znovu posadila. Opřel se do křesla a hlasitě vydechl. Ať dělal cokoliv, muselo to být extrémně náročné. 

„Seznámíš mě se svým novým přítelem?" usmál se na ptáčka na mém rameni. 

„Ale jistě. Radagaste, tohle je Gale. Gale, tohle je Radagast Hnědý, strážce tohoto lesa." 

Ptáček zašvitořil, znělo to neuvěřitelně uctivě. 

„Také tě rád poznávám, Gale," odpověděl mu čaroděj. 

„Bron jej našel při jedné z našich pochůzek. Byl úplně promrzlý, tak jsme se s ním hned vrátili sem. Bylo by hezké, kdyby ses na něj podíval." 

Souhlasně pokývl. „Samozřejmě se podívám. Až vyřešíme nastalou situaci, hned se na to vrhnu." 

Vzápětí už přiběhl Sebastian s podnosem. Čaj jsem dostala i já. Poděkovali jsme a vzali si své hrnky. Ježek si pak vyskočil k čaroději na područku. 

„Tak dobře, můžeme začít," usmála jsem se. 

„Nejdřív se chci omluvit za svoje zdržení. Říkal jsem, že budu pryč maximálně den, ale malinko se to zadrhlo." 

„To je v pořádku, vím, jak umí být enti pomalí." 

„Správně. Nevím, jestli to víš, ale Bergal byl posledním pohybujícím se entem v této oblasti. Ti zbylí buď padli ve válce nebo se dobrovolně rozhodli zdřevnatět." 

„Říkáš, že byl posledním?" 

Usmál se. „Jsi všímavá. Inu, tak si představ, že se nám tu zničehonic probudili noví entové. A tihle nejsou nijak staří, jsou to pastýřská miminka. V přepočtu na jejich věky to sice nic moc neznamená, protože se probouzí již dospělí, ale zkušeností zatím moc nepobrali."

„Páni, netušila jsem, že se mohou jen tak zničehonic narodit." 

„A to je právě ono. Něco takového se nestalo tisíce let. S Bergalem se nám je podařilo všechny shromáždit na daleké mýtině. Bylo nutné si s nimi promluvit. Mladí entové bývají o něco hbitější než staří, ale přesto jsme mluvili dva dny." 

„Vážně obdivuji, že jsi to s nimi tak dlouho vydržel." 

„To nebyl takový problém, věř mi. Mnohem horší byl jejich postoj ke světu. Zdá se totiž, že s nimi před námi již někdo hovořil. Někdo, kdo rozhlašuje temná poselství o Středozemi a jejím osudu. Někdo, kdo moc dobře ví, jaký máme cíl." 

„Chceš říct, že ví o silmarilech?" 

„Nejen to. Ví, kde jsou Emcee s Liamem. Ví, že se chystají přenášet poslední kámen." 

„Ale ne...." Ta zpráva mi naprosto vyrazila dech. To znamenalo, že jsou oba dva v nebezpečí. „Jak by to někdo mohl vědět, Radagaste?" 

Kroutil hlavou. „Já opravdu nemám zdání." 

Nastala chvíle ticha. Oba jsme přemýšleli, jak se něco takového mohlo stát a co to pro nás znamená. 

Napadla mě další věc. „Nemůže se ten někdo dozvědět, kde se ukrýváme my?" 

„Dokud má magie ještě slouží, nikomu se to bez mého svolení nepodaří." 

„Může se stát, že tvoje magie zeslábne?" 

„Ano, to se může stát. Kolísá spolu s mojí silou." 

„Chápu, takže se ti nesmí nic stát. Budeme tě muset střežit." 

„Přesně to bych od tebe čekal, Elwing," zasmál se. 

„Vážně nechci, aby se komukoliv dalšímu stalo něco strašného." 

„Já vím. Budeme opatrní." 

„Máš nějaký plán na další postup?" ptala jsem se zvědavě. 

„Po tobě budu chtít odeslání rychlého varovného dopisu pro naše přátele. Orel bude muset být velice obezřetný. Mohli bychom je tím totiž prozradit." 

„Dobře, rozumím. A co podnikneme potom?" 

„Potom se mnou půjdeš na obhlídku lesa. Potřebuju vědět, jestli se cokoliv změnilo nebo ztratilo. Další plány si rozmyslíme večer."

Po této konverzaci jsme se oba dali do práce. Já napsala dopis pro přátele, zatímco se čaroděj probíral knihami. Hledal cokoliv, co by osvětlilo náhlý příchod entů.

Emcee

K ránu přišel dopis. 

"Podle Elwing se probudili noví enti, Liame." 

"Vážně? To je úžasné! Jak se to mohlo stát?" 

"Je tu ale problém, někdo se k nim dostal dříve než Radagast a oni vědí o našich úmyslech. Mají v hlavě špatné myšlenky a vědí kam jdeme." 

Liam se zatvářil ustaraně. "Takže mi říkáš, že jsou proti nám teď už i stromy?" 

Pokrčil jsem rameny. "Třeba se Radagastovi podaří jim vše vysvětlit a dostane je na naši stranu." 

Nevěděl jsem, jak náročné je změnit názor entů, ale rád jsem věřil, že Radagast je schopen všeho. 

"Ti lidé, co se dostali ke stromům jako první by mohli být ti, které jsme zabili v kopcích za námi." 

Liam na odpověď pouze přikývl. Shodli jsme se, že Elwing ihned odepíšeme. Řekli jsme jí o našich pronásledovatelích, i jak skončili. Napsali jsme jí, že míříme k řece a že dnes už u ní nejspíš budeme. Vydali jsme se na cestu volným tempem a neustále jsme se rozhlíželi. Kopců bylo již méně, ale o to vyšší byly. 

Cesta byla únavná a my byli večer rádi, že již vidíme řeku. Řekli jsme si, že to by pro dnešek stačilo a snědli jsme k večeři naše poslední jídlo. Příští si budeme muset opatřit v řece. Věděli jsme, že to nebude vůbec snadné. 

"Rybařil jsi někdy?" zeptal jsem se Liama. Podle mého očekávání zakroutil hlavou. "Já trochu ano, v dolech. Jednou prutem v tůňce a jednou jsem házel kameny po malých rybkách v mělkém potůčku. Nepočítal bych to normálně za rybaření, ale tady nám asi nezbyde nic jiného než tento způsob." 

Když jsme se podívali na sever, rozpoznali jsme obrys mostu. Tam se musíme vydat. Zítra přes něj určitě už konečně přejdeme. Měl jsem z toho místa obavy. Jestliže někdo ví o naší cestě, je téměř jisté, že tam na nás budou čekat. Tyto obavy jsem nechal na zítra, to je budeme muset probrat společně. 

Vrátily se ke mně ovšem v noci, když se konec mostu na druhém břehu rozsvítil teplým světlem ohně. Kroutil jsem hlavou nad neprofesionalitou nepřátel. Řeku však nepřejdeme v žádném jiném místě než tam. 

Zítra nás čeká další boj.