Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

18. kapitola

Elwing

Už od úsvitu jsem seděla přikrčená u krbu a zabalená v dekách. Oheň přes noc pohasl, takže se celá místnost opravdu ochladila. Pokoušela jsem se povzbudit uhlíky k činnosti, ale zdálo se, že v nich moc žáru nezbývá. Nyní jsem tedy postupně přikládala kousíčky dřeva a doufala, že vzplanou. Bron byl naštěstí v pořádku. Jeho teplota se nijak nehoršila. 

Zanedlouho ke mně přilétl Gale s malou lahvičkou. Převzala jsem ji a pozorně si prohlédla ručně psanou etiketu. Měl v ní být jakýsi hořlavý materiál, poněvadž na ní byly nakresleny plameny. 

„Děkuju, to by mohlo pomoct." 

Ptáček hvízdl, přistál vedle mě a schoval se mi za záda. Po odzátkování jsme oba okamžitě ucítili ostrou vůni. Nejdřív jsem to chtěla jednoduše chrstnout na uhlíky, ale včas jsem se zastavila. Opatrně jsem vylila část vodičky na nové polínko. Nechala jsem tekutinu částečně vsáknout do struktury dřeva a pak jej co nejrychleji položila do krbu. Jako nějakým kouzlem to v něm zapraskalo, vyhrnul se obláček páry, načež dřevo vzplanulo jasným plamenem. 

„Páni, to bylo rychlé," podotkla jsem překvapeně. Gale se mnou horlivě souhlasil. „Odnes to zase zpátky, prosím." Pečlivě zazátkovanou lahvičku jsem mu podala zpátky. Vzlétl a brzy zmizel ve dveřích kuchyně.

Jakmile se kolem nás ohřál vzduch, odvážila jsem se odložit deky. Šla jsem se podívat, jak jsou na tom přátelé s přípravou jídla. Sebastian měl vše dokonale připravené jako vždy. Ode mě pomoc nepotřebovali, tak jsem jen vzala čerstvou vodu, abych ji donesla Bronovi. Po troškách jsem mu ji lila do krku. Při tom jsem na něj mluvila, jak jsem byla zvyklá. 

„Dneska mi taky nic nepovíš? Je tu bez tebe smutno. A co teprve v lese, zajíci jsou už přehnaně drzí." 

Tak jsem pokračovala ještě nějakou chvíli. Jako obvykle se neobjevila žádná reakce. S povzdechem jsem se vzdálila. Postarala jsem se o nejjednodušší práci v pařezu, nakoukla ven, abych zjistila, jak je na tom počasí, a zase rychle zalezla dovnitř, když se do mě zakousl mráz. Sníh se dávno proměnil ve zledovatělý povrch. Pokud to nebylo naprosto nutné, ven jsme nevycházeli. 

Naštěstí nám Radagast prozradil, kde schovává své zásoby. Od té doby jsme do sklepa vstoupili ještě několikrát. Pokaždé pouze pro nejnutnější suroviny. Brzy mi došla práce, kterou bych byla schopná udělat. Trénovat se zbraněmi jsem nemohla kvůli zápěstí, ale mohla jsem je alespoň ošetřit. 

Při vzpomínání na dobu, kdy jsem to udělala naposled, jsem se zastyděla. Zbraně musí být vždy ostré, vždy čisté a vždy pokryté olejem. Už jako malá jsem ta slova slýchala. A teď jsem to tolik zanedbávala. Uvědomila jsem si, že své náčiní mám pořád ještě v pokoji v zadní části pařezu. Mnoho dní jsem tam nevkročila, jistě tam bude zima. Oblékla jsem se tedy do kabátu. 

„Půjdu si pro nějaké věci do pokoje," zavolala jsem do kuchyně, kde zrovna přátelé dokončovali oběd. Začínalo to nádherně vonět.

S lehkým úsměvem jsem se vydala ke dveřím. Měla jsem pravdu, pokoj byl naprosto studený. Jistě tomu napomáhalo jezero hned pod okny. Polštář s peřinou jsem si už přenesla ke krbu, takže to tu působilo prázdně. V rychlosti jsem prošla zásuvky a poličky. Našla jsem svůj brousek i olej. 

Než jsem odešla, objevila jsem i nádhernou kamennou labuť, kterou mi věnoval Emcee. Vzala jsem ji s sebou. Tolik se mi stýská. Vím, nikdy mi neprojevoval přehnanou náklonost, ale svým způsobem se staral o mé štěstí. Jen bylo někdy obtížné to spatřit. A pak, když to konečně přestává být tak těžké, musí být daleko v horách. A musí tam být s mým nejlepším přítelem. Mohlo se tam stát cokoliv, vím toho o nich jen málo. Snad budou brzy zpátky.