Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

45. kapitola

Elwing

Byla jsem dojatá starostí mých přátel a ještě víc pak Liamovým prohlášením. Zdálo se, jako by najednou dospěl. Pousmála jsem se nad takovou myšlenkou, protože úředník samozřejmě byl dospělý. Přesto jsem jej musela obdivovat. Ještě včera byl ochotný začít hádku a zůstat naštvaný pro slova někoho jiného. A nyní se vzdával odchodu domů kvůli tomu samému člověku. 

Zachytil můj pohled a mírně se usmál. Cítila jsem se velice smíšeně. Na jednu stranu jsem na něj byla hrdá, byla jsem vděčná, že nenechá Radagasta samotného. Na druhou stranu to znamenalo, že se s ním brzy budu muset rozloučit. Potlačila jsem lítostivý povzdech. Tohle bude třeba řešit až později. 

Čaroděj vypadal nečekaně posmutněle, přestože úředníkovi srdečně potřásal rukou. Muselo se mu alespoň malinko ulevit. Jeho poslední cesta lesem pro něj nedopadla zrovna dobře. Nyní měl někoho, kdo půjde s ním. 

Postřehla jsem, jak trpaslík souhlasně přikývl. Možná, že i tihle dva už vyřešili své spory. Tato skutečnost mě hřála u srdce. 

Poslouchala jsem další plánování mých přátel. Radagast chtěl, abychom napřed vyřešili náš odchod do Minas Tirith, s Liamem si prý promluví až potom. Emcee chtěl odejít co nejdříve, jak bylo jeho zvykem. Já souhlasila, čím dřív dorazím do města, tím víc toho stihneme podniknout. 

Náš odchod byl naplánován na pozítří ráno. Zítra budeme shánět a balit potraviny, oblečení a další potřebné věci. Cesta to bude dlouhá a pravděpodobně opravdu nepříjemná. Zima nepolevovala, naopak, vítr k nám zavál další sněhová mračna. 

Zbytek večera jsme strávili všichni spolu. Popíjeli jsme čaj, mluvili o všemožných tématech nebo jen tak spokojeně seděli. Ještě než přišel čas jít spát, otočil se ke mně Liam. 

„Elwing, říkala jsi, že bys potřebovala zkontrolovat zápěstí?" 

Překvapeně jsem přikývla. Sama jsem na to dávno zapomněla. 

Zářivě se na mě usmál. „To víš, my úředníci nikdy nezapomínáme." 

„To abych si dávala větší pozor," zasmála jsem se s kapkou ironie. 

„Ale, ale, není moc chytré dráždit svého ošetřovatele." 

Odvedl mě do křesla u krbu, tam byl ještě dostatek světla. Posadila jsem se a natáhla k němu ruku. 

„Myslím, že to bude v pořádku, ale je lepší mít jistotu," vysvětlila jsem klidně. 

Liam si ke mně ze strany klekl, aby dobře viděl, a pohlédl mi do tváře. „Už mluvíš jako já," zasmál se. 

Jen jsem se na něj usmívala. Věděla jsem, že bude znovu pozorovat změny v mých výrazech. Tentokrát nebyla bolest ani zdaleka tak silná jako posledně. Dokázala jsem v pohodě vydržet jakýkoliv tlak, a i když se mi zdálo, jako by se mi uprostřed ruky trhalo tisíce uzoučkých vláken svalu, nedělalo mi to problém. 

„Hmm, měla jsi pravdu. Zápěstí bude v pořádku, dej tomu pár dní. Jenom se, prosím tě, nepřemáhej," zatřásl celou mojí paží, aby zdůraznil svá slova. 

Zamračila jsem se na něj. „Proč tolik přehráváš?" 

„Protože tě znám, Elwing. Při první příležitosti se začneš ohánět dýkou." 

Chtěla jsem protestovat, ale možná na tom něco bylo. Ráda bych se znovu dala do tréninku. Nabrala jsem nějakou novou sílu, takže zbývalo připomenout svalům, co dokážou. Úředník na mě pořád upíral svůj pohled, jako by tušil, co se mi zrovna honí hlavou. Nakonec zvedl obočí a já uhnula očima.