Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

20. kapitola

Emcee

"Liame, tohle není dobré," oznámil jsem svému druhovi, když jsme se schovávali ve skalách a pod námi se plížily hlídky. 

Před sestupem dolů a k řece nám bránil celý tábor nepřátel. Napočítali jsme sedm stanů a alespoň deset nepřátel. 

"Ne, to máš teda pravdu. Tihle ale nečarují, a to je dobře." 

Pravdu sice měl, ale to nám k ničemu nebylo. Přímý střet s více než dvěma protivníky byl velice nebezpečný a s deseti, i pokud ne se všemi najednou, byl naprosto vyloučený. Těžko se nám ale také neviditelně postupovalo na jih, hlídky byly leckde a mnohokrát nás málem spatřili. 

"Pojď," mávl jsem na Liama a popoběhli jsme kousek dál k dalšímu úkrytu. Tady jsme zalehli na zem a plazili jsme se neviděni za malou vyvýšeninou. Za pár hodin jsme se takhle dostali z dohledu tábora, ale nepřátel bylo mnoho i mimo něj. Šli jsme opatrně, a přesto ne dost. 

"Hej! Stůj!" ozvalo se zezdola. 

Srdce se mi rozpumpovalo a rozběhl jsem se. Zaběhl jsem do úkrytu a pokusil se útočníka obejít. Pomocí sluchu jsem se mohl dobře orientovat v tom, kde zrovna je. Liam se pokusil o podobnou strategii. Měl podstatnou výhodu, že o jeho přítomnosti protivník nevěděl. Právě té se mu podařilo využít a já jsem jen slyšel tlumený dopad, a když jsem přiběhl, stál už Liam nad zpacifikovaným soupeřem. 

Dorazili jsme až k mostu přes řeku. Bylo pozdní odpoledne a my sledovali, jak to v jeho okolí vypadá. Nikde se nic nehýbalo. Usoudili jsme, že nemáme šanci přejít řeku nikde jinde než tady. Na severu, kde se nám to povedlo posledně, se to teď hemží nepřáteli a dál na jih už byla řeka příliš široká a hlavně hluboká. 

"Pojď, vyrazíme hned, dokud si myslí, že jsme ještě na severu, teď tu nikdo nehlídá," pobízel mě Liam. 

Mně se ale zdálo divné, že by tu nikdo nebyl a donutil jsem ho ještě chvíli počkat. Když se až do soumraku v okolí nic nehnulo, vyrazili jsme. Rychle jsme slezli z posledního kopce a již po rovině došli až k mostu. Nikdy jsem neměl vynikající zrak, tak jsem stále nevěřil tomu, že nikde nikdo není. Liam viděl o něco lépe než já, jak jsme během posledních několika dní zjistili a neustále mě přesvědčoval, že nikde nikdo není. 

Byli jsme asi v polovině mostu, když jsem zaslechl nepříjemný zvuk. Téměř okamžitě jsem si uvědomil, že to byl zvuk tětivy. Viděl jsem, jak se blíží zlověstná tenká tmavá čára. Nestihl jsem se pohnout, stalo se to moc rychle a šíp mi probodl rameno. Bolest přišla chvilku potom, co do mě šíp vrazil. 

Padl jsem na kolena, Liam se ke mně sehnul. Nevím, co mi říkal, snažil jsem se neomdlít. Když mi přišly smysly k sobě, zařval jsem, zlomil šíp vpůli aby mi nepřekážel, vstal a dal se do pohybu. 

"Poběž, nebo tady umřeme!" 

Liam ohromeně vyrazil za mnou. Špatně se mi běželo, když jsem si mohl pomáhat jen jednou rukou. Rozeznal jsem obrys střelce a přikázal Liamovi, ať běhá ze strany na stranu. Další šíp se zabodl do dřeva mostu a ten po něm taky. Při třetím Liam padl k zemi a hrot proletěl nad ním. 

Na další už nepřítel neměl čas a já ho svou zdravou rukou poslal k zemi. Běh přes most se mi zdál jako celá věčnost a teď jako kdyby se věci daly zpět do normálního chodu. Ruka začala nesnesitelně bolet a já se svezl k zemi. Na večerní obloze jsem viděl orla, jak se k nám snáší se vzkazem. 

"Elwing," vydechl jsem. 

Liam mi pomohl dostat se ke stromu stojícímu opodál a tam mě začal ošetřovat.