Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

14. kapitola

Emcee

Schovaní pod rouškou noci jsme se přikradli k hlavní bráně. Byla pochopitelně zavřená a příliš vysoká, aby se dala přelézt. 

Podíval jsem se na Liama: "Co teď?" 

Ten jen pokrčil rameny a zakřičel: "Hej, otevřete nám! My nejsme s nimi!" 

Jeho křik mě polekal a jestli je to možné, zakřičel jsem na něj šeptem: "Zbláznil ses? Teď o nás ví všichni ti mágové, tys je včera neviděl? Museli by být hluší, aby..." 

"Co chcete?" ozvalo se nad námi. 

Úředník mi věnoval letmý úsměv a odpověděl: "Už jsem tu jednou byl se svou společnicí, princeznou Elwing. Teď jsem se musel z naléhavých důvodů, které ti nemohu sdělit, vrátit. Potřebuji mluvit s paní Tári." 

Když strážný slyšel jméno elfí paní, usoudil, že Liam mluví pravdu a pustil nás dovnitř. Brána se nastevřela a my proklouzli dovnitř. 

"A co on tady dělá?" ukázal strážný na mě. Výborně, podobné kecy jsem vážně chtěl slyšet. 

"Je to můj společník, jsme přátelé. Nemyslíš si snad, že jsem přešel ty hory sám, ne? Vždyť se na mě podívej." 

Pobavilo mě, že Liam apeloval svou vlastní fyzickou nezdatností, popravdě jsem si ale myslel, že by hory dokázal přejít i sám. Strážný si povzdechl a nechal mě být. 

"Jděte támhle a ptejte se po Tildě, ta vám sežene místo na spaní." 

Udělali jsme, jak řekl. Tilda byla mladá elfka s krátkými světlými vlasy a zelenýma očima. Sehnala nám pokoj a pokud ji přítomnost trpaslíka překvapila, nedala to na sobě znát. Doufal jsem, že naše vzájemná nenávist bude již dávno přežitá, i když jsem očekával, že se objeví jedinci jako ten nepříjemný strážný. 

Bylo příjemné spát opět v posteli, i když na mě byla příliš měkká. Dospali jsme pár hodin do rána a pak nás vzbudili se snídaní do pokoje. Ta elfí pohostinnost je vážně úžasná. Celý den jsme jedli a odpočívali. Pospávali jsme a hřáli se u krbu a já dokončil svého vyřezávaného mûmaka. Málokdo už používal tento jejich název, většinou se používalo hobití 'olifant'. Liam měl k této jazykovědní záležitosti samozřejmě mnoho nudných informací, které jsem se ani nesnažil poslouchat. 

Náhle se rozletěly dveře od pokoje. Vyskočil jsem na nohy a sahal po své sekeře, než jsem si stačil všimnout, že se jedná o mladé děvče. 

"Liame!" zakřičela radostně při pohledu na mého přítele. 

Chtěla se k němu rozběhnout, ale všimla si mě, jak stojím v bílé košili a potrhaných kalhotách, v ruce držím sekeru a zírám na ni. Upustil jsem rukojeť a bitevní sekera s hlasitým nárazem dopadla na zem. 

"Ahoj," řekl jsem a směšně jí zamával na pozdrav. 

"Dobrý den," odpověděla mi. 

To už za mnou Liam vyprskl smíchy. "Pojď dál, Lexie, neboj se ho." 

Chvíli se vítali a sdělovali si, jak se mají, než si Liam vzpomněl na mě. 

"Tohle je Emcee, Lexie, vyprávěli jsme ti o něm." 

Napřáhl jsem k ní ruku. "Vyprávěli? A jéje. Těší mě," řekl jsem jí. 

A tak jsem se seznámil s tou odvážnou mladou dívkou. Sdělila nám, že se doslechla o příchodu člověka s trpaslíkem a doufala, že to budeme my. Jestli prý chceme k Tári, budeme muset čekat, protože toho má teď mnoho na starost. 

"Docela spěcháme, bude si na nás muset udělat chvilku," řekl jsem. 

"To nějak zvládneme," ujistil mě Liam. 

Zbytek dne jsme se poflakovali uvnitř. Následující den už měla přijít práce a povinnosti.

Elwing

Začínala jsem se cítit lépe. Bylo to skoro k neuvěření, trvalo to tolik dní a konečně jsem začínala vnímat drobné změny svého stavu. Už jsem neupadala do naprosto vyčerpaného spánku, cit se mi vrátil do všech končetin, dokonce jsem byla schopná starat se sama o Brona. Sebastian si tak mohl dopřát zaslouženou chvilku odpočinku. Staral se o nás dva tak pečlivě, při jeho velikosti to muselo být opravdu náročné. 

Jakmile jsem se zvládla postavit na nohy, aniž bych se bála, že omdlím, začala jsem pomaličku vracet jednotlivé svaly do kondice. Nejednalo se o nic přehnaně obtížného, spíš jsem prostě zvedala hrnky ze stolu a hrála si s drobnými předměty. Bála jsem se o svoji schopnost jemných pohybů. Mráz mým prstům uškodil. 

Nutno dodat, že to nebyl pouze mráz. Jak se mi postupně prokrvovaly dlaně, objevila se také zranění způsobená Bronovým pokusem o kontakt. Rány po jeho drápech byly hlubší, než se zdálo, hojily se jen velmi těžce a zanechávaly ve mně nejistotu. Co když budu mít trvalé následky? Pravou rukou dělám úplně všechno, je to ta šikovnější. Kdybych už nadále nezvládla udržet dýku, nedokázala bych se bránit. Momentálně by to dost dobře mohlo znamenat i moji smrt. 

Usilovně jsem pokračovala v procvičování triviálních pohybů. Bolelo to, ale dokázala jsem je provádět poměrně správně. Často jsem se jen tak dívala na hluboké rýhy v zápěstí a snažila se zjistit, jestli jsou pod nimi nějaké nervy. Očividně nebyl žádný z nich úplně zpřetrhaný, měla jsem štěstí. Poškozené však být mohly. 

Jednoho večera jsem opět seděla u vlkových předních tlap a hřála se o stěnu u krbu. V žádném z mých dlouhých myšlenkových pochodů jsem mu nevyčítala, že mi vlastně ublížil, a ani jsem to neměla v úmyslu. Byl to můj přítel, tolikrát mě ochránil, dlužila jsem mu svůj život. A přesto tu pořád ležel jako bez duše, spal, ani se nepohnul. 

Dalo by se říct, že jsem si nad ním už úplně vyplakala oči. Nyní už jsem neměla sílu, vytvářet další slzy. Jenom jsem se tvářila nešťastně, modlila se za jeho zdraví nebo jej nahlas přesvědčovala, aby se pokusil probudit. Věděla jsem, že mě pravděpodobně neslyší, ale byla to jedna z mých posledních nadějí. 

Kéž by tu byl Liam nebo Radagast. Věděli by mnohem lépe, co dělat. Ani jeden z nich se však neozval. Snad jsou všichni v pořádku. Emcee se o sebe umí dobře postarat, jistě se zvládl postarat i o Liama. 

Gale se mnou trávil dlouhé hodiny po setmění, kdy jsem nemohla usnout. Předváděl mi všemožné kousky, které se v mezičase naučil. Snažil se mě potěšit všelijakými způsoby. Ve svitu vyhasínajícího ohně vrhal stíny na stěny, poletoval po celé místnosti. Začínal v tom být opravdu dobrý. Zároveň mi však připomněl, jak se ztenčila naše zásoba dříví. Někdo z nás musel jít brzy pro nové. Venku byla ostrá zima, téměř neustále padal sníh a bylo tam nebezpečno. 

Budu to muset být já, přirozeně, já jediná uzvednu sekeru. Jenomže si nejsem jistá, že ji zvládnu ukočírovat. Ne v mrazu s poraněným zápěstím. Možná bych to mohla zkusit levou rukou. Zítra to promyslím. Třeba se změní počasí.

**Poznámka autora: Emcee a Liam jsou v Roklince a oba v pořádku. To jsou dobré zprávy! Navíc se setkali s Lexie. Tu jsme už dlouho neviděli, že? :)