Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

43. kapitola

Elwing

Jakmile jsme vyšli ven, opřel se do nás ledový vítr. Mě však stále hřála myšlenka na krásnou chvilku s trpaslíkem. Skončila na můj vkus příliš brzy, ale nemohla jsem po něm chtít víc. Sám se musel jistě dlouho odhodlávat. Projevy jeho náklonnosti tak byly mnohem vzácnější. Prostě jsem jej neustále omlouvala, až jsem sama sebe přesvědčila, že takhle je to správně. 

Radagast s námi obcházel obvyklé kolečko. Tou samou cestou jsem šla již tolikrát, ani jsem nemusela dávat pozor na cestu. Nechala jsem je všechny jít napřed, protože jsem chtěla být nějakou dobu sama. Stačil mi pohled na jejich záda. Ta mi dodávala jistotu a pocit bezpečí. 

Kráčela jsem za nimi se šťastným úsměvem na tváři, zatímco jsem si dlaně zabořila hlouběji do kapes. Jak mohla být pořád taková zima? Přemýšlela jsem, zda je právě teď zima i v Minas Tirith. Většinou jsme se tam sněhu dočkali na pouhých pár dní, poté hned roztál a přicházelo jaro. Vzhledem k ledové magii nepřítele jsem si tímto koloběhem již tak jistá nebyla. 

Snad je Elfwine v pořádku. Nemohla bych si odpustit, kdyby se mu něco stalo na půdě mého rodu. Možná bych mu měla zkusit poslat další z dopisů. Ano, hned jak se vrátím, udělám to. 

Když jsem si dostatečně užila vlastní společnosti, přidala jsem do kroku. Brzy jsem své přátele dohnala. Liam se zařadil vedle mě. 

„Ty se moc hezky usmíváš," poznamenal zvědavě, „copak se stalo?" 

Koutky se mi ještě o něco rozšířily. „Noo, to Emcee," přiznala jsem. Okamžitě jsem ucítila krev ve tvářích. 

„Ach tak, rozhoupal se k něčemu většímu?" 

Střelila jsem po něm spokojeným pohledem. „Nevím, co považuješ za něco většího." 

Zasmál se, ale dál nepokračoval. Zřejmě si myslel, že si dělám legraci. Když jsem nereagovala, po očku mě sledoval. Pak mě objal kolem ramen a ztišil hlas. 

„No tak, povídej přece." 

„Tebe vážně zajímá, co se dělo?" 

Na oko se šíleně zamyslel, až se mu na čele objevily vrásky. Pak do mě šťouchl prstem. „No jasně! Kdo ví, čeho je ten trpaslík schopen. Zvlášť, když se kvůli tomu tak moc červenáš." 

Smála jsem se a nemohla jsem přestat. I tak jsem úředníkovi zvládla oplatit jeho rýpnutí do žeber. 

„Nestalo se nic zvláštního, opravdu," přesvědčovala jsem jej. 

Nechtěl mi věřit, neustále se vyptával na nejrůznější hlouposti. Nakonec mě přece jenom přemluvil. Stručně jsem mu převyprávěla svůj dnešní zážitek. 

Stiskl mi rameno. „Ty jsi tak roztomilá! A Emcee taky." Pak se nahlas zasmál vlastním slovům. „Asi byste mi hrozně chyběli," dodal s úsměvem. 

„Proč ti to připadá roztomilé?" ptala jsem se nedůvěřivě. Pokaždé, když mluvil tímhle svým tónem, skrývalo se za jeho slovy ještě něco dalšího. 

„Já jen... ne, to nemusíš vědět." 

Dívala jsem se mu do tváře a skutečně, ušklíbl se. 

„Liame! Koukej to vysypat!" spustila jsem ostřeji. 

„Ale ne, takhle mě úplně vystrašíš, Elwing." Znovu se smál. 

Našpulila jsem rty, vyměřila si jeho tempo a s citem jsem ho kopla přímo do holeně. Sykl bolestí, ale se smíchem nepřestal. Vytrhla jsem se mu ze sevření, předběhla ho a šla pozpátku jenom proto, abych se mu mohla vyzývavě dívat do očí.