Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

41. kapitola

Elwing

Jakmile čaroděj ledově chladným hlasem zasáhl, nastalo nepříjemné ticho. V ten okamžik jsem nevěděla, zda byla lepší hádka nebo nynější situace. Naštěstí oba dva brzy odešli. Teprve když se dveře zavřely i za Liamem, dovolila jsem si vydechnout. 

Radagast vypadal opravdu rozzlobeně. Šel z něj strach, a jak mlčky seděl proti mně, zachvěla jsem se. Chvíli jsem si netroufla vydat ani hlásku. Měla jsem neodbytný pocit, že chce, abych také zmizela. 

„Ra...Radagaste? Mám jít taky do pokoje?" 

Neodpovídal, ale upřel na mě pohled. Nevěděla jsem, co přesně se děje. Tak moc jsem se chtěla zvednout a odejít. Tělo se ovšem ani nepohnulo. Strach mě pálil až v žaludku. 

Pak vše najednou přestalo. Znovu přede mnou seděl milý vstřícný muž. Rysy v obličeji se mu uvolnily, dokonce se mírně usmál. 

„Promiň, říkala jsi něco?" ptal se laskavě. 

„Já... chtěla jsem vědět, jestli mám jít do pokoje." 

Všiml se, jak se od něj vyděšeně odkláním a rychle odvrátil oči. „Ne, samozřejmě, že ne. Ty ses s nimi přece nehádala." 

Raději jsem v konverzaci nepokračovala. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala je. Co se to se všemi děje? Další dlouhé minuty jsme oba dva seděli. Nedívala jsem se, co přesně čaroděj dělá, pokud vůbec něco. Myšlenky mi napjatě proudily hlavou. Bylo mi líto, že vše dopadlo tak špatně. Ráno se celá situace zdála mnohem jednodušší. 

Nakonec jsem se potichu zvedla a přesunula se do křesla u krbu. Nutně jsem potřebovala cítit alespoň trochu tepla. Přehrávala jsem si hádku v hlavě a snažila se přijít na původ vší té agresivity. Některé vteřiny mnou otřásly. Mí přátelé na sebe mluvili téměř s nenávistí. 

„Jsi v pořádku?" ozval se Radagast usedající do křesla vedle mě. 

Opatrně jsem se k němu otočila. „Já nevím." 

Vřele se na mě usmál. Omluvně naklonil hlavu. „Doufám, že jsem tě moc nevystrašil. Jen už mě nebavilo dál poslouchat jejich souboj." Snažil se mě uvolnit a já na jeho pokusy vděčně přistoupila. 

„Nevím, proč se ta debata tolik zvrtla. Vždyť jsou přátelé, myslela jsem, že si rozumí." 

„A taky ano, neměj strach. Jsem si tím jistý. Tohle byla prostá horká krev v jejich hlavách. Pochop, oba dva mají v současné chvíli co ztratit." 

Nechápavě jsem se zamračila. „Oni se bojí, že něco ztratí?" 

„Přesně tak. Dokonce bych si troufl říct, někoho." Významně se na mě díval. 

„Co? Ty myslíš mě?" 

„Drahá, včera jsi nám oznámila, že odcházíš. Přece nevěříš, že by tě nechali jen tak zmizet ze svých životů, nebo ano?" 

„No, to ne, ani bych to tak nechtěla. Zdůrazňovala jsem, že vám chci dál pomáhat. Nechtěla jsem se okamžitě sbalit a odejít." 

Čaroděj lítostivě kroutil hlavou. „Taková situace přesto není stejná jako ta dosavadní." 

Do místnosti brzy vstoupil Emcee. Působil klidněji než předtím. Když zamířil k hlavním dveřím, řekl nám, že se jde projít. Nabídla jsem mu svoji společnost, ale chtěl jít sám. Nečekala jsem nic jiného, takové procházky o samotě jsem moc dobře znala. Po trpaslíkově odchodu jsme se znovu dali do řeči.