Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

38. kapitola

Elwing

Seděla jsem před oknem zabalená do deky. V pokoji jsem byla pouhou chvíli, ale stačilo to, abych si osušila slzy z tváře. Bylo mi vážně smutno. Možná, že jsem jednala špatně, třeba by bylo lepší, kdybych s přáteli zůstala. Přesto jsem chtěla odejít. Pokud to měla být chyba, musím ji udělat. 

Neplánovala jsem zmizet hned druhý den, připadalo mi to nezodpovědné. Chtěla jsem všem pomoct, jak nejlépe to dokážu. Na druhou stranu mě tížilo svědomí z města ponechaného napospas nepříteli. A ještě hůř jsem se cítila při vzpomínce na svého bratra. Už ani nevím, kdy jsem jej viděla naposledy. Zapomněla jsem na něj. Hlavně kvůli němu jsem se rozhodla pro změnu.  

Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrávala předchozí rozhovor u stolu. Byla to bolestná situace, proto také skončila velice iracionálně. Až nyní s odstupem jsem začínala cítit lítost vůči Liamovi. Ano, byl ke mně nespravedlivý, ranil mě. Ale byl to můj přítel, jistě za tím stálo něco hlubšího. Vždyť se to nestalo poprvé. Než s trpaslíkem odešli do Roklinky, téměř mě napadl. 

Emoce ze mě ještě nestihly spadnout úplně, když mi někdo zaklepal na dveře. 

„Nechte mě být!" zavolala jsem o něco ostřeji, než jsem měla v úmyslu. V očích mě okamžitě zaštípaly slzy. 

„Elwing, prosím, tohle musíš vědět." 

Byl to Radagast. Promlouval ke mně smířlivě a já se najednou cítila ještě hůř, protože jsem na něj křičela. 

„Omlouvám se," dodala jsem provinile. Nevěřila jsem, že to mohl slyšet, ale nepodařilo se mi promluvit znovu. 

Za mými zády se tiše otevřely dveře. Zanedlouho se čaroděj posadil vedle mě. Dalších pár vteřin jsme seděli v tichosti. Pak mě opatrně objal kolem ramen. 

„Jak se cítíš, drahá? Chtěla by sis promluvit?" 

Nejprve jsem musela zklidnit své rozklepané tělo. „Já..." začala jsem pomalu. Pak jsem si však uvědomila, že to s nikým řešit nechci. Alespoň prozatím ne. Neštěstí už bylo pro dnešek dost. „Promiň, asi si to chci promyslet sama." 

Pokýval hlavou, zdálo se, že takovou odpověď očekával. „Chtěl bych, aby sis nemusela dělat takové starosti, víš?" 

„Jsi příliš laskavý, Radagaste. Snad mi odpustíš všechny ty uplakané chvíle." 

Podívali jsme se jeden na druhého. Usmál se a jemně mi setřel jednu ze zbloudilých slziček z obličeje. 

„Není co odpouštět, princezno." 

Najednou se nervózně zasmál. To mě překvapilo. Tázavě jsem se na něj zadívala, zatímco pozoroval sněhové vločky poletující za sklem. 

„Vlastně asi bude co odpouštět. Nejspíš jsem proti sobě poštval Liama." 

„Co se stalo?" 

„Jen pár hloupých stařeckých řečí, nic víc." 

Nyní byla řada na mně, abych převzala roli utěšitele. Vzala jsem ho za ruku. 

„To bude v pořádku. Liam je opravdu chytrý a pochopí, že jsi mu nechtěl ublížit. Jen mu dej čas. S emocemi je na tom stejně jako já." Na potvrzení svých slov jsem se také pousmála. 

Pak jsem si vzpomněla na Radagastovu první větu ještě přede dveřmi. „Chtěl jsi, abych něco věděla?" 

Jako by se teprve teď rozpomněl. Ihned vstával a přesvědčoval mě, ať jdu s ním. Nechtělo se mi odcházet z pokoje. 

„Já nevím, raději bych ještě chvíli zůstala sama." 

„No tak, udělá ti to radost, věř mi. Nemusíš s nikým mluvit, jestli nechceš." 

Nakonec mě přesvědčil. Vedl mě přes celý pařez až ke svému pokoji. Před ním se zastavil. 

„Emcee už je uvnitř, tak vás nechám o samotě. Jak jsem sliboval, nemusíš s ním mluvit." 

Připadalo mi to celé jako podivný plán, jak nás dva donutit právě k tomu mluvení. Podezřívavě jsem se dívala čaroději do tváře. On se jen usmíval. 

„Tak už běž," řekl netrpělivě. 

Povzdechla jsem si a otevřela dveře. Viděla jsem trpaslíka, jak klečí u postele. Na posteli ležel Bron, ale nespal. Jeho oči si našly ty mé. 

„Brone..." zašeptala jsem celá dojatá. 

Vlk párkrát švihl ocasem, čímž mi dal najevo svoji radost. Rázem jsem znovu plakala. Konečně se probudil, konečně byl znát nějaký pokrok. Nebyla jsem schopná dalších slov. Dlaní jsem si zakryla ústa, aby se mi neroztřásla. 

Emcee se ke mně otočil s tak šťastným úsměvem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. 

Když jsem ucítila slabost v kolenou, sedla jsem si na okraj matrace. Jemně jsem se dotýkala Bronových tlapek a v duchu jsem děkovala bohu, že nám ho vrátil zpátky. Doufala jsem, že se objeví i Liam. Zasloužil si tu novinu vědět. Chtěla jsem pro něj jít sama, ale věděla jsem, že mě vlastní nohy hned tak neunesou.

Emcee

Měl jsem teď obrovskou radost. Můj kamarád byl živý, i když ne úplně zdravý. Elwing vypadala také velmi šťastná a to mou náladu ještě vylepšovalo. Opatrně jsme Brona hladili, abychom mu nezpůsobili nějakou bolest. 

Radagast nás za chvíli opustil a šel si prý promluvit s Liamem. To jistě nebude příjemný rozhovor. 

Zůstali jsme s Elwing sami. Usmál jsem se na ni a ona mi to opětovala. Všiml jsem si však, že nejspíš plakala i u sebe v pokoji. To mě nijak nepřekvapovalo, ale bylo mi z toho trochu smutno, vzpomněl jsem si na všechno, co jsme si u stolu řekli a jak se to tam rozhádalo. 

Měl jsem chuť Elwing prozradit, že bych rád odešel s ní, ale nevěděl jsem, jak na to bude reagovat, a navíc to bylo něco, co musíme probrat se všemi. Seděli jsme tedy v čarodějově pokoji bez mluvení. Tentokrát to vypadalo, že nám to tak vyhovuje oběma. 

Princezna si přisedla až ke mně a položila mi hlavu na rameno. V tu chvíli jsem věděl, že ji v žádném případě nechci opustit. Byl jsem rozhodnut, jen jsem to potřeboval oznámit přede všemi ostatními. 

Seděli jsme u Brona na matraci docela dlouho, než se ve dveřích objevil Liam. Vypadal naštvaně a nechápavě, ale pak viděl vlka a i jeho výraz se dočista proměnil. 

„No to snad není možné! Brone! Ahoj!" 

Setkání proběhlo stejně jako všechna ostatní, nevynechalo se vrtění ocáskem, slzy štěstí v očích ani hlazení. Brzy po úředníkovi dorazil i Radagast. Bylo hezké, že jsme byli všichni v jedné místnosti a po tom všem, co se odehrálo u stolu, jsme tu byli všichni šťastní a usmívali se. V mysli každého z nás určitě ještě nějaké nepokoje zůstaly, ale prozatím byly potlačeny. 

Najednou se mi nelíbila představa, že bychom se měli rozdělit. Byl jsem tímto dobrodružstvím už sice unaven, ale líbilo se mi, když jsme byli spolu. Byl bych nejspokojenější, kdyby už bylo po silmarilech a my mohli společně do Minas Tirith. Byli jsme teď sice všichni pohromadě, takže jsem to téma mohl nadhodit, byla tu ale tak příjemná atmosféra, že jsem ji nechtěl kazit. 

Nakonec jsme se rozhodli Brona opustit, aby mohl odpočívat. Přiběhla se na něj podívat i ostatní zvířátka a Sebastian musel Gala krotit, aby byl k vlkovi ohleduplný. Ježeček se dal hned zase do práce a aplikoval jakousi mast. Vypadal také veseleji než předtím, bylo hezké ho pozorovat. Pak si mě ale všiml a já ho nechtěl rozrušovat, tak jsem odešel. 

Všichni jsme se odebrali svým směrem. Elwing opět k sobě do pokoje, tak jsem si šel lehnout k sobě. Radagast zmizel v kuchyni a Liam přikládal do krbu.