Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

Epilog (ukázka z další části)

Emcee:

Kráčeli jsme zasněženým lesem již pár hodin. Občas jsme prohodili pár slov nebo spíše jen úsměvů. Doufal jsem, že se Elwing nenudí, a že se jí se mnou jde dobře. Nechtěl jsem se pochopitelně přímo zeptat, tak jsem raději začal nějakou konverzaci.

"Viděla jsi někdy Dol Guldur?"

"Ano, viděla. Je to již docela dávno. Předpokládám, že se tam nic nezměnilo, bývala to taková ponurá zřícenina" vyprávěla mi.

"Ne," zasmál jsem se, "je to stále přesně takové, jaké si to pamatuješ."

"Čemu se směješ?" zeptala se mě vesele.

"Jen tak. Radagast mi radil, ať se tomu místu raději vyhneme. Je milé, jak se o nás stará," vysvětlil jsem.

Vypadala trochu zmateně. "Aha, co se tam vlastně tenkrát stalo?"

Nikdy jsem si neuvědomil, že toho moc neví o té době, kdy jsme s Bronem vyrazili osvobodit Radagasta. Ona byla v tu chvíli velice chladná. Příliš mnoho jsme jí toho po návratu nevysvětlili.

"Strážili to ledové bytosti, které tam mágové vytvářeli. Radagast byl vězněn kdesi dole, tam jsme se také potkali s ledovým mágem. Bylo to těsné, ale dokázali jsme se v pořádku vrátit. Ten Modrý čaroděj je docela děsivý, abych řekl pravdu. Když jsem se s ním setkal poprvé ve věži v Minas Tirith, bylo to setkání jako z nějakého hororu."

Uvědomil jsem si, že na své poměry neobvykle hodně mluvím a Elwing mě dychtivě poslouchala. Asi jsem ji tím potěšil.

"Chápu tedy, proč Radagast nechce, abychom k tomu místu byli třeba jen blízko. I když si on ani já nemyslíme, že mág na jihu lesa zůstal," zakončil jsem svou myšlenku a pokračoval dál v tichu.

Elwing se přisunula blíž ke mně a našla si mou ruku. Kráčeli jsme dál tak dlouho, dokud jsme nedostali hlad. Čekal jsem tentokrát, až se o jídle zmíní elfka a ne já. Chtěl jsem totiž dojít co nejdále. Už jsem si myslel, že to nevydržím, když se konečně zeptala:

"Nedáme si něco k obědu?"

Svůj hlad jsem prozradil dychtivou odpovědí: "Ano, určitě, klidně hned!"

Našel jsem nejbližší vhodné místo na zastavení - pod stromem, kde jsme neseděli ve sněhu, a dal jsem se do rozbalování uzeného a sušeného masa. Všiml jsem si, jak se Elwing spokojeně usmívá a prohlíží si mě při jídle.

"Copak?" zeptal jsem se.

"Ale nic, jsi roztomilý, když máš hlad," prozradila mi.

"Jo? No ty jsi roztomilá pořád."

Usmála se a pokračovala v obědě.

**Poznámka autora: Pokračování naleznete v knize: Středozemě v nebezpečí - část 7.- Minas Tirith