Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

47. kapitola

Elwing

Dokončila jsem poslední přípravy na ráno a rozhlédla se po svém pokoji. Jak mi to tady bude chybět. Okno s výhledem přímo na jezírko, podlaha, jež vypadá jako jemný lesní palouk. Kéž bych si i tohle celé mohla sbalit s sebou na cestu. Pohladila jsem zelené závěsy po stranách postele. Třeba se sem jednoho dne vrátím. 

S pocitem, že teď nechci myslet na budoucnost, jsem se otočila, a vyšla ze dveří. Emcee byl zřejmě u sebe. Zatím jsem jej nechtěla rušit, proto jsem se vydala ke krbu. Jak jsem předpokládala, našla jsem tam Liama. Seděl v křesle s nějakou knihou v rukách. 

Zaváhala jsem. Když jsem si jej však prohlížela pečlivěji, poznala jsem, že nečte. Jeho oči se téměř nepohybovaly, spíš se zdálo, že přemýšlí. Tiše jsem se posadila do vedlejšího křesla a čekala. Po chvíli se skutečně ozval. 

„Už je to zítra, co?" 

„Ano." 

Se smutným úsměvem se na mě podíval. „Máš už všechno sbaleno?" Přikývla jsem. „Dobře." 

„Ty jsi také připravený? Myslím, na další nebezpečí s Radagastem?" 

Úředník nejprve rozvážně odložil knížku. „Doufám, že jsem. Čaroděj mi ještě neřekl nic důležitého, pořád čeká, až odejdete. Asi to na mě všechno vychrlí v prvních deseti minutách, zatímco zmizíte mezi stromy," zasmál se. 

Byl to upřímný smích, to mi udělalo radost. Vypadal s tím vším skutečně smířený. 

„Doufám, že tolik informací najednou ustojíš," žertovala jsem s ním. 

„Jen se neboj. Není dychtivějšího posluchače." 

Za zvuku našeho smíchu k nám přilétl Gale. Pocítila jsem náhlý tlak v hrudi. Ještě tato záležitost mi zbývá vyřešit. Hladila jsem jej po hlavičce a poslouchala jeho švitoření. Chtěla bych, aby letěl se mnou. Měla jsem za něj jistou zodpovědnost, ačkoliv už byl zcela zdráv. Přesto se mi příliš nelíbila představa tak malého tvorečka na tak dlouhé zimní cestě. Možná by se to dalo vymyslet jinak. 

„Liame? Mohla bych mít velkou prosbu?" 

„Samozřejmě." Povzbudivě se usmíval, pravděpodobně tušil, co mám na mysli. 

„Víš, ráda bych ti svěřila Gala. Myslím si, že tady bude ve větším bezpečí, a také bude mnohem víc užitečný." 

Oba jsme se na drobného ptáčka podívali. Nervózně se ošil. 

„Dělám to nerada, bude se mi stýskat," dodala jsem pomalu. 

Liam natáhl ruku a počkal, až mu na ni Gale přeletí. „Tomu rozumím, Elwing. Vždyť i jemu se bude jistě stýskat." 

„Postaráš se mi o něj, prosím?" 

„To víš, že ano. Pro tebe cokoliv." 

Vděčně jsem se na ty dva usmívala. Ze srdce mi najednou spadl obrovský kámen. Úředník nechal ptáčka odletět a znovu se otočil ke mně. 

„Možná bych ho později mohl vzít s sebou. Až s čarodějem dokončíme práci v lese a já půjdu za vámi do města. Třeba už bude tepleji." 

Nedokázala jsem skrýt překvapení. „Vážně? To bys udělal?" 

Když viděl můj výraz, s potutelným úsměvem se postavil. Netušila jsem, co má v plánu, dokud ke mně nenatáhl ruce. 

„Pojď sem," pobízel mě vesele. 

Nenechala jsem ho dlouho čekat a šťastně jej objala. „Děkuju, jsi vážně úžasný."