Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

6. kapitola

Elwing

Večer se pomalu přetvářel v hlubokou noc. Seděli jsme u krbu, dívali se do ohně a nikdo z nás už dobrou hodinu nepromluvil. V místnosti převládla zachmuřená ponurá nálada. Bron si složil hlavu na přední tlapy, Sebastian před nějakou chvíli odešel kamsi ven a Gale, stále ještě nový v naší společnosti, netušil, co se děje. 

My s čarodějem jsme přemýšleli nad všemi událostmi, co se právě teď děly. Někde tam venku se pohyboval tucet nových entů a nikdo nám nemohl zaručit, že se neprobudí další. Prozatím byli všichni v neutrální pozici, ale věděli o našich cílech, mluvili s nepřítelem. Mohlo se stát, že se obrátí proti nám. 

Kdesi daleko byli naši dva přátelé sami v horách. Přišla nám jejich odpověď. Zatím tedy byli v pořádku, jenže za jakou cenu. Museli se bránit proti dvěma pronásledovatelům a těch jistě přicházelo víc. Měla jsem o ně takový strach. Radagast se mě samozřejmě snažil přesvědčit, že jsou oba dva silní a dokáží se ubránit. Sama jsem znala jejich kondici i techniku boje, ale zcela mě to nepřesvědčilo. Nepřítel nemusí hrát poctivou hru. Zatímco oni dva mají cit pro jakousi spravedlnost, proti nim budou stát úplně jiní lidé. 

Tolik mě mrzelo, že nemůžu být s nimi. Nahlas jsem to ovšem neřekla, protože bych tím spustila další lavinu důvodů, proč je lepší, že jsem v bezpečí. 

Věděla jsem, že čaroděj myslí hlavně na obrovskou záhadu našeho odhalení. Kdo se mohl dozvědět o našich plánech a jak to udělal? Napadlo mě, jestli se to nemohlo stát podobně jako tehdy, když k nám nepřítel poslal očarovaného zajíce. Skrz něj potom sledoval dění v pařezu a poslouchal naše rozhovory. Jenomže teď mezi námi nikdo takový nebyl. Ano, přibyl k nám Gale, ale pochybovala jsem, že by byl něčeho takového schopen. Byl příliš mlaďounký, a navíc u nás pobýval až dlouho po spuštění naší akce. Radagast o tom jistě také přemýšlel. Shodli jsme se, že Gala prohlédne, tudíž se brzy dozvíme pravdu. 

Přes den jsme obešli obrovskou část lesa, abychom prozkoumali každou podivnou věc, kterou potkáme. Prohlíželi jsme zlámané větvičky, ušlapané části mýtin, poškrábanou kůru stromů a také kameny, které byly převrácené na cestách. Těžko se dalo rozlišit, zda zmíněnou změnu způsobilo zvíře či člověk. S hledáním nám pomáhal Bron, našel několik zaječích stezek, dokonce nás dovedl až k jezevčímu doupěti. Žádná stopa však nevedla k neznámému obyvateli Hvozdu. 

Obhlídka byla pro čaroděje zklamáním. Skutečně věřil, že při ní na něco přijdeme. Pořád jsme seděli u ohně a mě už to přestávalo bavit. Tohle přece nikam nevede, jen se noříme hlouběji do svých obav. Rozhodla jsem se přerušit ticho. 

„Máš nějaké plány na zítra, Radagaste?" 

Zvedl ke mně oči, stále lehce nepřítomné. „Rád bych tě znovu vzal na obhlídku lesa. Nechci to vzdávat takhle brzo, ujistíme se." 

Souhlasně jsem přikývla. Jistota v takových věcech byla důležitá. 

Čaroděj pokračoval. „Myslím, že bude nejlepší, když se pak vrátím k Bergalovi. On teď bude naší největší pomocí." 

Stáhla jsem obočí. „Ale Radagaste, jsi příliš vyčerpaný. Neměl by ses vydávat na další náročnou cestu." 

S vážným výrazem mi hleděl do očí. „Nemáme jinou možnost, Elwing. Nesmíme to nechat zajít dál, mladí enti zvládnou způsobit opravdu velkou paseku." 

„Stejně si pořád myslím, že bys měl zůstat nějakou dobu v klidu. Nelíbí se mi ani tvé dlouhé chození po lese, ale chápu, že ti to nerozmluvím. Dál tě ale nepustím." Mluvila jsem nesmlouvavě, ale on se jen tak přesvědčit nedal. 

„Je od tebe hezké, že o mě máš starost. Už jsem dost starý na to, abych se o sebe postaral, nemyslíš? Prospím se a budu v pořádku, věř mi." 

Tato konverzace ještě pár minut trvala, než se mi ho podařilo přemluvit alespoň k odchodu do ložnice. Bylo opravdu pozdě, pokud chtěl zítra podnikat další náročné pochůzky, musel se jít vyspat. 

Nemohla jsem mu říct, že podle mého názoru je už dost starý i na to, aby víc odpočíval. Ať čaroděj nebo ne, stále to byl muž. Muži neradi slyší o svých slabostech. 

Brzy jsem se vydala spát i já. Zítra udělám vše proto, abych Radagasta udržela doma.

Emcee

Ráno jsme dlouho váhali, jaký bude náš další postup. Bylo jasně vidět, že řeku až k mostu není možné nikde přejít. Byla příliš hluboká a rychlá, navíc stoupající chlad by nás jistě stál zdraví. Další možností bylo obejít nějak nepozorovaně most a hledat vhodné místo dál proti proudu řeky. Neznal jsem to tady, ale moc jsem nevěřil, že nějaké takové místo najdeme. Liam už tu jednou byl a ani on si to nemyslel. Rádi bychom se vyhnuli boji, ale nepozorovaně přejít most bylo nemožné. Smířili jsme se tedy s tím, že k tomu dojde. 

Vyrazili jsme a když jsme urazili asi polovinu cesty, něco mi došlo. "Liame, když bude mít někdo z nich luk, a dávalo by smysl ho mít, mohou na nás střílet, až budeme přecházet. Proti tomu se nemáme, jak bránit." 

Zastavili jsme se. "Máš pravdu... tak to vidím jasně. Přes most nepůjdeme, to je sebevražda. Budeme muset jít dál na sever a doufat, že najdeme vhodné místo," rozhodl se Liam a já souhlasil. 

"A když takové místo nenajdeme, překročíme řeku v tom nevhodném. Pořád budeme mít daleko větší šanci, než kdybychom šli přes most." 

Změnili jsme tedy směr cesty a zatočili prudce na východ, aby nás hlídka na mostě neviděla okolo něj procházet. Bude jim nějaký čas trvat, než si uvědomí, že jsme přešli jinudy a ani potom nebudou vědět, jestli jsme na jihu nebo na severu. 

Cesta byla jako obvykle monotónní až nudná. Jediným rozptýlením bylo neustálé sledování okolí a hledání nepřátel. Myšlenky se mi opět upnuly k Elwing. Přemýšlel jsem, jak se asi s Radagastem a Bronem má a co zrovna teď dělá. Blížil se čas oběda, bylo možné, že zrovna vaří nebo s tím alespoň pomáhá Sebastianovi. 

Jak jsem začal přemýšlet nad obědem, dostal jsem pochopitelně hlad a uvědomil jsem si hroznou věc. Naším odklonem od řeky jsme se odtrhli od našeho potenciálního zdroje potravy. Jídlo nám došlo a nemáme, jak ho získat. 

"Liame!" zakřičel jsem na svého společníka, který teď šel asi třicet metrů přede mnou. Zastavil se a počkal na mě. 

"Máš ještě nějaké jídlo?" 

Pobaveně se zasmál a začal hledat ve vaku na zádech. Našel zbytky sušeného masa. Bylo jich zoufale málo. Spočítali jsme si, že budeme muset jít mimo řeku ještě alespoň zítra přes oběd. Rozdělili jsme si tedy maso na čtyři nešťastně malá jídla a šli dál. Zanedlouho jsme měli už jen tři a po takovémto "obědě" jsem měl snad ještě méně energie než předtím. 

Jestli nás někdo najde, než se pořádně najíme, budeme mít velký problém utéct jim nebo je porazit. Naštěstí jsme až do večeře nikoho nepotkali. Po dalším skromném pokrmu vydávalo mé břicho podivné zvuky. Tu noc se mi nespalo dobře.