Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

8. kapitola

Elwing

V následujících dnech se toho příliš neudálo. Ač bylo denní světlo čím dál vzácnějším jevem, jednotlivé hodiny se táhly. Z povinností se stala rutinní záležitost a ze zábavy jen zažitý stereotyp. Obvykle jsem uměla být trpělivá, opakování jedné činnosti mi nedělalo přílišné problémy, ale teď to bylo k nevydržení. 

Připadala jsem si čím dál víc odtržená od reality okolního světa. Pokud se někde venku schylovalo k bouři, já jsem o tom nevěděla. Snažila jsem se udržet svoji mysl u svých zvířecích přátel, v přítomnosti. Minulost ani budoucnost v tuto chvíli nepůsobily zrovna růžově. A oni si nezasloužili, abych na ně mluvila s krajní beznadějí, kterou jsem cítila. 

Uběhly další tři dny, Radagast se nevrátil, o nikom jsem neměla zprávy. Začínala jsem si pohrávat s myšlenkou, že si začnu psát deník. Alespoň bych ze sebe dostala všechny ty emoce. 

Jediným pozitivem bylo Galovo neustále zlepšování se v létání. Již byl schopen proletět celou místnost, do jakékoliv výšky. 

"Jsem na tebe pyšná," řekla jsem, když mi ladně přistál na dlaň. 

Bron i Sebastian taktéž vyjádřili svoji pochvalu. Ptáček se vesele zatočil dokolečka. Alespoň jeden z nás má radost ze života.

Emcee

Dopoledne jsem si vzpomněl na dopis od Elwing, který nám přišel před pár dny. Úplně jsem zapomněl jí odpovědět. Cítil jsem se dost provinile a také jsem jí to napsal. Vylíčil jsem jí náš přechod přes řeku i dnešní noční útěk do hor. Zeptal jsem se, co je nového u ní a jestli se jí vrátil Radagast. Vypustil jsem orla a zadíval se dolů pod sebe. 

Vystoupali jsme již nějaký kus, takže bylo vidět i část země za řekou. Po našich pronásledovatelích nebylo ani stopy. Je možné, že si do hor netroufli a také bylo dost pravděpodobné, že předali zprávu dál a bude na nás někdo čekat na hoře nebo pod horou. 

"Pojď, Emcee, stejně tam nic nevykoukáš," zavolal shora Liam. 

Zatímco jsem civěl do dálky, získal náskok a teď si to užíval. Vyrazil jsem za ním. Ze začátku nebyla cesta do hor o mnoho náročnější než přes krajinu před řekou. Postupně byly ale svahy strmější, vzduch chladnější a půda kamenitější. Liam vedl cestu a na každém kroku se rozpomínal, kudy to s Elwing předtím šli. Byl jsem do jisté míry rád, že zůstala v pařezu v bezpečí, i když mi chyběla. 

Jak jsme stoupali, přestávali jsme za chůze hovořit. Bylo to zbytečné plýtvání vzduchem. O to víc jsme toho ale napovídali během zastávek na odpočinutí nebo na jídlo. Vyprávěli jsme si navzájem o našich životech předtím, než jsme se potkali. Povídal mi, jak pracoval pro krále Doriena a jak takto poznal Elwing. 

Na krále jsem si tak vzpomněl poprvé po dlouhé době. Naposledy, když jsem se s ním setkal, dočista se pomátl, zajímalo by mě, jak je na tom teď. Vzpomněl jsem si také na krále Elfwina. Elwing mu psala před nějakou dobou dopis a on se zpátky neozval. Zajímalo by mě proč. Jediné, co bychom mohli dělat by bylo napsat další dopis, ale to bylo zbytečné. Orli jsou poctiví, je téměř jisté, že dopis se k Elfwinovi dostal a pokud neodepsal, jistě k tomu má důvod. 

Slunce již zapadlo a my seděli u žhavých uhlíků. Napadlo mě, že brzy budeme muset nechat oheň hořet celou noc, aby nám bylo teplo. A pak mi došlo, že jestli ještě zítra najdeme dřevo na založení ohně, bude to zázrak. Čekají nás kruté noci a dny nebudou o mnoho lepší. 

"Jdi si lehnout, vezmu si první hlídku," řekl jsem Liamovi a odešel se posadit o kus dál. 

Hleděl jsem na noční krajinu, která se průběžně rozsvěcela a zhasínala, jak šly mraky přes měsíc. Později jsem se dal do pochodování, jinak bych zmrznul.