Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

37. kapitola

Elwing

Informace získané od Radagasta mě příliš nepřekvapily. Již dřív jsme se o silmarilech bavili tímto způsobem a ani tehdy jsme je nechtěli zničit. 

Po poslední větě znovu nastalo tíživé ticho. Každý z nás uvažoval, kam kameny uložit. Bude to náročné, vzhledem k tomu, že se poslední úkryty neosvědčily. My navíc při sebevětší snaze nemáme stejné schopnosti jako lidé tehdejší doby, jak bychom mohli najít vhodnější místo? 

Jediný schopný z nás by byl jistě Radagast. Jemu bych tento úkol bez obav svěřila, vlastně bych to udělala moc ráda. Celé tohle dobrodružství už mě začínalo unavovat. Ve Středozemi je neustále mnoho zla a nepřátel, ale někteří její obyvatelé o tom vůbec netuší. Jaké by asi bylo, kdybych mohla být jednou z těch nevědoucích. Na okamžik jsem se zasnila. 

Do reality mě vrátil až Liamův hlas. „Jsi si jistý, že na tento úkol stačíme?" 

Zdálo se, že přemýšlel podobně jako já. S napětím jsem sledovala čarodějovu tvář. Nechával nás dlouho čekat. Pak konečně rozvážně promluvil: 

„Vyjádřím to takto... Znáš kohokoliv vhodnějšího a povolanějšího, než jste právě vy tři? Někoho, kdo je dobře vzdělán v problematice kamenů i nepřítele, někoho, kdo ovládá umění souboje a zároveň je dostatečně inteligentní? Nebo snad znáš někoho, komu na osudu Středozemě záleží ještě víc než vám?" 

To byla účinná slova. Opravdu by bylo téměř nemožné najít někoho jiného, kdo by problém vyřešil za nás. Přesto mě další výprava nijak zvlášť nelákala. 

U stolu se rozeběhla poměrně živá konverzace. Chvíli jsem poslouchala, jak se Liam snaží navrhnout nějakého člověka. Emcee mu ten nápad vymlouval a tvrdil, že my to zvládneme lépe. Radagast se tvářil nevyzpytatelně, do hovoru teď už vůbec nezasahoval. 

Má mysl postupně dospívala k volbě. Zhluboka jsem se nadechla. „Dají se ty kameny ukrýt bez mé přítomnosti?" 

Přesně jak jsem očekávala, způsobila jsem další několikavteřinové ticho plné překvapených pohledů. V těchto byl však i náznak jistého zděšení. Bylo mi to nepříjemné, tak jsem raději mluvila dál. 

„Omlouvám se, bylo to nečekané, já vím. Jen jsem tím vším unavená, čeká mě spoustu důležité práce a věřím, že byste to dokázali i beze mě." 

Nepřestávali na mě zírat. Tiše jsem hledala podporu u čaroděje, který mi nakonec vyhověl. 

„Pokud se rozhodneš odejít, nebudeme ti v tom bránit, drahá. Nikdo z nás nemá právo tě do takové věci nutit." 

Pousmál se, ale nebyl to šťastný úsměv. Zvedla jsem obočí v němé otázce a on se výmluvně rozhlédl po obou našich přátelích. Oba dva nyní zatvrzele pozorovali desku stolu před sebou. 

„Jak to vidíte vy?" zeptala jsem se opatrně. Ani jeden se neměl k odpovědi. 

„Neříkám přece, že vás v tom nechám ihned. Chci vám co nejvíce pomoci, věřte mi. Jenom už se nechci pouštět do dalších dlouhých poutí napříč zemí, ohrožovat při tom svůj život a nechat utíkat zbytek svých povinností." 

Cítila jsem, jak se mi svírá srdce. Samotnou mě bolelo říkat takové věci, jenomže to jinak nešlo. 

Liam přece jenom zvedl hlavu. „Můžeš nám říct, co přesně je pro tebe důležitější než naše poslání?" 

V hlase mu zaznívala neznámá hrubost. Jako by mě bodl přímo do žaludku. 

„Ne, nechci tvrdit, že je to důležitější, Liame. Pro vás to tak třeba nebude, ale já měla čas přemýšlet. Elfwine se nám stále ještě neozval, nevíme, co se momentálně děje v Minas Tirith a já nechci, aby naše město znovu padlo do rukou nepřítele. Nechci, aby se dalším vládcem stal některý z mágových poskoků, aby obyčejní lidé znovu trpěli. A taky... můj bratr je měsíce uvězněný kdesi daleko v horách. Je na tom zle a já jsem jediný člověk, kterého jeho osud zajímá, a který o něm ví. Mohl by být dávno mrtvý a nikdo by se to nikdy nedozvěděl."