I'll be good [Wolfstar]

3. Kapitola

,,Jeho bratr Samuel byl jediný, který se s ním normálně bavil a měl ho rád. Jejich otec na něj však tlačil, aby se s ním přestal stýkat, což se nakonec stalo. Ale psali si. Když Remus odešel od Voldemorta, šel navštívit bratra. Vysvětlit mu smrt jejich rodičů a poprosit o odpuštění. Našel ho v obýváku na zemi. Mrtvého. Stalo se to před rokem." Brumbál smutně sklopil hlavu. Lily, Alici a Marlene tekly slzy po tvářích. Frank, James a Sirius měli skleněné oči. Stejně jako Remus stojící ve dveřích. Když přešlápl, všichni se na něj otočili. Ze skleněných očí sršely blesky. Na bledé tváří jedna jediná slza. V pravé ruce svíral hůlku, až mu zbělaly klouby.
,,Jak.Jste.Mohl?!" Remus mluvil přes zaťaté zuby. Jeho rozčilení bylo takřka hmatatelné. Díval se na Brumbála pohledem plným bolesti, rozčilení a zrady.
,,Chlapče, stejně by se to dozvěděli. Tady v řádu naše největší slabiny musíme navzájem znát." Brumbál vstal a pomalým krokem došel k Removi. Ten o krok ustoupil.
,,Neměl jste právo! Nikdo, nikdo z vás nemá právo o něm mluvit! Nikdo!" Nebyl to vztek... Bylo to rozhořčení co z něj mluvilo. Byl znechucený sám sebou, zklamán Albusem Brumbálem, že vyzradil jeho tajemství, které bylo zároveň jeho noční můra a naštvaný na celičký svět.
,,Zradil jste mě," šeptl zdrceně.
,,Ne, to neříkej. Není to zrada. Sám moc dobře víš, že ty bys jim to nikdy neřekl. A oni se to museli dozvědět!" V Albusově hlase se odrážela panika a odhodlání. Remus zase nahodil chladnou masku. Otočil se ke všem zády a odešel zpět do pokoje.
,,Pane..." Začala Marlene.
,,Omlouváme se." Sirius sklopil hlavu. Jediné po čem toužil, bylo přemýšlet o všem. Nad životem a jeho krutostí. Byla to jeho vina. Kdyby se Brumbála nezeptal, nikdy by jim neřekl tajemství, které měli znát jen oni dva. Sirius z toho všeho měl smíšené pocity. Už když viděl Remuse poprvé, zaujal ho. Jeho jizvy, které jen dokazovaly, jakým peklem si prošel. A ty oči, které v emotivních chvílích prozrazovaly bolest, kterou cítil. Něco zvláštního ho k němu táhlo. Když se na Remuse Sirius podíval, cítil smíšené pocity. Cítil lítost. Hlavně lítost. A napětí. Jako by mu něco tlačilo na srdce, to tlouklo rychleji a on nemohl dýchat. Bylo to zvláštní. Také cítil obdiv. Obdiv, jak tohle mohl tak mladý chlapec zvládnout. Sice si Sirius nezapamatoval jeho jméno, ale přesně si pamatoval jeho oči. Ten chladný pohled, který na něj upíral, když mluvil, že oni nezažili ani třetinu toho, co on. Sirius se topil v myšlenkách, nutně potřeboval vypadnout, promluvit si s někým, ale hlavně vyčistit si mysl.
,,Teď na vás bude naštvaný. Mrzí nás, že kvůli nám máte problém." Lily vypadala opravdu zoufale. Stejně jako Albus Brumbál.
,,To bude v pořádku. Jeho to přejde." Stařec těžce dosedl na židli a téměř neslyšně dodal: ,,Doufám..."

Tu noc se Remusovi zdálo jak jeho bratr leží na studené zemi obývacího pokoje, otevřené oči plné hrůzy.
,,Promiň mi to, promiň!" Vzlyky Remuse tlumil hábit jeho staršího bratra.
Zoufalství zaplavilo celé tělo,
Ztratil jsem jediné, co mě kdy milovalo.
Byl zdrcený. Ztratil své světlo ve tmě. Ztratil bratra. Remus vzpomínal jak se společně smáli, radovali, brečeli...

Mladičký, teprve osmiletý Remus seděl u stolu a smál se obličejům, které jeho bratr dělal. Dnes Samuel slavil své jedenácté narozeniny. Bylo 3.8.1968, 8:45 hodin ráno. U Lupinů se ale narozeniny slavili večer, kdy byli všichni spolu. Tyto večeře Remus nesnášel. Pohled jeho otce, který mu jasně říkal, že je jiný. Byl. Ale nemohl za to. Kvůli jeho lykantropii musel dospět rychleji než třeba jeho bratr.

,,Remusi, zlatíčko jez a nesměj se. A ty Same přestaň dělat kraviny." Jejich maminka Hope, byla skvělá. Remus ji zbožňoval, neboť mezi oběma chlapci nedělala rozdíly. Byla laskavá a nesmírně hodná, čehož si vážil. Nikdo se k němu tak hezky nechoval.... S bratrem si rozuměli a měli se rádi, to ano, ale nebyl k němu tak hodný. Byl to přeci jen sourozenec. Hádky a praní mezi sebou k tomu patřilo. Samuel pouze protočil oči, sedl si rovně a začal jíst svou snídani. Před okno si sedla malinkatá sova pálená, v zobáčku držela nažloutlou obálku. Remus věděl co v obálce je. Jeho otec jim vyprávěl o nádherné Bradavické škole čar a kouzel do které chodil on a chodit budou i oni. Od doby, co se Remus stal vlkodlakem, otec o škole již nehovořil. A Remus mu byl vděčný. Věděl, že do té školy nikdy nenastoupí. Táta ho měl učit doma. Dopoledne, kdy byl otec v práci, měl Rem chodit do mudlovské školy. Kdyby se totiž neuchytil nikde v kouzelnickém světě, mohl by jít do jejich světa, což už udělalo mnoho dalších kouzelníků před ním. A odpoledne se měl učit kouzlit. Samozřejmě to nemohlo nahradit školu s přáteli, učiteli a divnými tvory, avšak aspoň se jeho táta snažil.

Samuel také věděl o co se jedná. Rychle vyskočil ze židle a utíkal k oknu. Jejich maminka se pouze zasmála. Remus sklopil zrak a rozmrkal slzy, které se mu tlačily do zelených očí, připomínajících mech. Věděl že to přijde, ale i tak bratrovi neskutečně záviděl. Hope si toho samozřejmě všimla a pohladila Remuse po vlasech. Když se na ni ohlédl, věnovala mu pouze smutný úsměv.

,,Je to on mami!" Hlasitý výkřik se ozval po kuchyni a Samuel se s radostí ve tváři otočil na matku, stojící za jeho mladším bratrem.
,,Samozřejmě. Měl přeci dojít," zasmála se Hope a vydala se staršího chlapce obejmout. ,,Už jsi velký kluk!"

Remus nevěděl, proč si vzpomněl zrovna na tuto vzpomínku. Asi že byla jedna z těch, ve které byli všichni, které měl rád. A nebo protože v ní byl jeho bratr šťastný? Netušil. Samozřejmě, každý si poví, že tam chyběl jeho otec, ale Remus ho nesnášel. Nesnášel ho tak jako sám sebe.

,,Nechytíš mě, nechytíš!" Už jedenáctiletý Remus Lupin utíkal přes louku plnou kvítí. Usměvavá tvář zářila jako slunce nad nimi, když si dva bratři hráli na honěnou. Užívali si společné chvilky, kdy Samuel nebyl ve škole tak daleko od Remuse.
,,To není fér! Si-moc-rychlý...! " Samuel utíkající dobré čtyři metry za mladším chlapcem sotva mluvil. Když to o chvíli později vzdal musel se zapřít o kolena. Remus za ním došel a pořád se smál.
,,A ty strašně pomalý!" Po tomto obvinění se starší chlapec osočil.
,,Ve vzduchu jsem rychlejší já!" Klučina bojovně vystrčil bradu, hlas plný pýchy.
,,Určitěěě." Jejich velmi zajímavou "hádku" však přerušila jejich nově přicházející maminka.
,,Kluci, pojďte si vzít svačinu! Udělal jsem jahodový pudink, když ho máte tak rádi." Hlasitý radostný křik obou mladíků byl pro Hope jako souhlas. Sam i Remus se vrhli k mámě, aby ji mohli obejmout. Ta se smála, stejně jako chlapci a objetí jim ráda opětovala. Štěstí které tehdy zaplavovalo jejich těla bylo vidět v radostných tvářích dětí, které neměly ani tušení, jak krutý na ně čeká svět.

Vzpomínka díky které Remus ještě stále dokázal vyčarovat patrona. Jediné opravdové štěstí, na které si dokázal vzpomenout. V tu chvíli, kdy mladý vlkodlak plakal na ještě nevychladlé tělo bratra, kterého tak moc miloval, se mu v hlavě střídaly vzpomínky. První vzpomínku vystřídala druhá a z druhé se rázem stala třetí. Z hodiny se staly dvě. Ze štěstí se stal smutek. Tak rychle štěstí odešlo...

‌•Den srovnávající se s terorem,
Čin můj stal se hororem.
Teď můžeš věřit mi,
Vyčítat si to budu už všechny dny.

1217 slov