I'll be good [Wolfstar]

4. Kapitola

,,Remusi, notak. Reme, hej! Vstávej" Remus s sebou trhl. Rychle otevřel oči a ještě rychleji se posadil. Ten co ho vzbudil couvl. Potom se Remus s menším zavrávoráním postavil před Siriuse. Rozhlédl se po pokoji. Všichni spali.
,,Zdál se ti nějakej špatnej sen. Brečel jsi... Promiň, raději jsem tě vzbudil." Sirius se tvářil rozpačitě. A nejistě. Mluvil šeptem, aby ostatní nevzbudil. Remus se na něj podíval. Bylo to poprvé, co nepoužil žádnou masku. Dívali si navzájem do očí a Sirius viděl bolest. Velkou. Maska se ztratila, všechny emoce se zračily ve zjizvené tváři. A Sirius to udělal. Přišlo mu to tak správné. Obmotal mu ruce okolo pasu a obejmul ho. Čekal že, Remus zase nahodí masku a zakleje ho se slovy, co to sakra dělá. Ale Remus ho jen obejmul okolo krku a položil mu bradu na rameno. Jako by se znali celý život.
,,Díky...." Šeptl Rem. ,,Musím jít." Remus se odtáhl, stínovou magií přivolal svou hůlku a kouzlem si vyměnil spací triko s teplákama za normální kalhoty, triko a bundu.
,,Kam? Co? Remusi!" Než se Sirius stačil zeptat, ozvalo se lupnutí , značící, že se druhý člen konverzace, jestli se tomu tak dalo říkat, přemístil.
,,Siriusi? Co se děje?" Sirius se podíval na Franka, který se na něj rozespale podíval.
,,Nic, spi dál." Jelikož byl Frank rozespalý, tak se slovy, že mu to zítra Sirius vysvětlí to přestal řešit a za chvíli už pravidelně oddechoval. Sirius se rychle převlékl, jelikož kouzlo které Remus použil neznal. Aby nevzbudil kluky, přesunul se na chodbu, kde se přemístil. Nevěděl kde se ocitne, myslel pouze na to na místo kde je Remus.

Remus se přemístil na hřbitov. Tma obklopovala jeho i celý hřbitov. Bloudil uličkami, svítil si na cestu hůlkou, až narazil na místo, kam mířil. Pohled upřený na pomník, do kterého byly vyryty tři jména. Lyall Lupin, Hope Lupin a Samuel Lupin. ,,Už jen já a budeme kompletní." Myšlenka která Remusovi přelétla hlavou byla více než pravdivá. Remus klesl na kolena.
,,Omlouvám se. Tak strašně moc se omlouvám..." Slzy tekly proudem, štěstí schované za sloupem. ,,Mrzí mě to." Vzlyky začaly otřásat mladíkovým tělem. Tuhle chvilku už tak dvakrát zažil. Hned po smrti bratra a znovu asi před rokem. Vždy ho z toho dostal Albus. Ale jak by mu mohl pomoct teď, když právě teď tu klečí kvůli němu? Deprese, slzy a smutek, provázely každý skutek. Hlasité lupnutí, Remus se neotáčel. Středobod jeho vesmíru byl teď náhrobek. Na náhrobku jméno jeho bratra. A matky. Ruka která dopadla na Remusovo rameno ho hřála i přes bundu. Nemusel se dívat. Věděl kdo to byl. I když nechtěl, myšlenky se mu draly na povrch. Remus byl gay. Věděl to. Víc jiný už snad být nemohl. Ale on neměl právo na štěstí. Lásce se vyhýbal stejně jako úsměvu. Siriuse měl za otravného kluka, který byl nehorázně zvědavý. I tak přiznal, že je sexy. Co se před chvílí stalo, Remus neměl v plánu opakovat. Ale v jeho objetí se cítil tak dobře. Jinak než když objímal bratra. Cítil znovu naději. Naději, že by ho někdo mohl mít zase rád, naději že by našel znovu štěstí. Ale s Remusem život vždycky vyjebal. Na štěstí už snad ani nevěřil. Nebyl tu však, aby řešil své city necity k Siriusovi. Zatím ho začínal brát jako známého. Což byl za tak krátkou dobu u Remuse pokrok.
,,Reme..." Sirius prolomil ticho, když Remus už hodnou chvíli nevzlykal, pouze mu po tvářích tekly slzy. Ty začínaly usychat, ale Remus věděl, že v nejbližších dnech bude nepoužitelný. Remus se na něj pouze koutkem oka podíval, než se zase začal věnovat zlatému písmu.
,,Je to minulost..."
,,Já vím. Ale můžu za to, že není v přítomnosti." Jeho hlas postrádal ten chlad. Rázem se zdál příjemnější a jemnější.
,,Já se s bratrem nesnášel. Ze začátku. Jmenoval se Regulus. Byl posedlý čistou krví stejně jako celá moje proklatá rodina. Jenom strýc a sestřenice jsou normální. Strýc mi odkázal hodně peněz. Proto můžu žít už teď bez práce i bez rodičů." Sirius udělal krátkou pauzu, kdyby chtěl Remus něco namítnout, nebo se zeptat. Když Remus kývl na znamení, že může pokračovat, poslechl ho. ,,Přidal se k Voldemortovi. Jako všichni z rodiny, kromě těch normálních. Měl jsem ho rád, ale byl to nehorázný srab. Bál se matky a Voldemorta, takže dělal vše co se od něj čekalo a co mu bylo přikázané. Říkal jsem mu že má na výběr, ale on neposlouchal. Řekl že musí, a že mě má rád. Naposled jsem ho viděl před rokem. Od té doby nic..." Sirius rychle rozmrkal slzy a klekl si vedle Remuse. Podívali se na sebe.
,,Potkal jsem ho. Myslím. Na srazu Smrtijedů. Jste si podobní že?" Sirius se usmál a přikývl.
,,Já jsem hezčí" zašklebil se Sirius. Remus se usmál. Poprvé za dva roky se upřímně usmál. Oba to překvapilo.
,,Ty ses usmál" Sirius vytřeštil oči.
,,Promiň, příště to už neudělám." Úšklebek který Remus v podobných situacích včetně této stvořil na tváři se za úsměv počítat nedal.
,,Ne to ne! Úsměv ti sluší víc. Vypadáš pak víc....lidsky."
,,Vážně si myslíš, že mi úsměv sluší?"
,,Vážně si se zeptal zrovna na tohle?" Tichý smích obou mladíků se ozval posvátným tichem hřbitova.
,,Vstávej. Jdeme." Když Sirius vstal, oprášil si kolena a podal Removi ruku. Ten ji přijal a vyhoupl se do stoje.

Procházeli se. Procházeli se po Gidrikově dole a povídali si. Remus vyprávěl o dětství. Zjistil, že se nutně potřebuje někomu svěřit. Někomu kdo ho pochopí, kdo ho nebude soudit za chyby, které udělal a kterých si byl vědom. A Sirius byl skvělý naslouchač. Potom vyprávěl Sirius. Jeho dětství nebylo hezké, ale pořád zažil míň hrůz než Remus. A oba to věděli. Remus po dlouhé době cítil, že někam zapadá. Cítil, že ho má někdo rád. Aspoň na tu malou chvíli. Cítil se potřebný a chtěný. Věděl, že ráno to všechno skončí. Ale ten okamžik tam byl. A byl důležitý. Alespoň pro Rema. Remus Siriusovi vysvětlil důvod jeho chladného chování. Vysvětlil mu, proč je tak odtažitý i jeho zvláštní slova, které jim vždy, když se s ním někdo pokouší mluvit, říká. Vysvětlil všechny důvody. A Sirius chápal. Chápal a to pro Remuse bylo hlavní. Aby ho někdo pochopil.

•‌ Láska je motýl, láska je klam, přiletí, odletí, zůstaneš sám.

1038 slov