I'll be good [Wolfstar]

24. Kapitola

,,Bojím se. Vím, budu se ti zdát jako srab, ale je to hrozný. Nevím, kdy někoho zabijou, jestli zabijí tebe... Jamese, Lily, Franka, Alici nebo dokonce i Petera. Nedělá jim to problém, když zabili Marlene. Teď jdou po krku tobě. Kdy to skončí? Sakra! Skoro pokaždé, když s řádem zasahujeme, vidím někoho mrtvého. Je to hrozný. Přemýšlím, Remusi. Když jsi přišel do řádu, říkal jsi, že nemyslíme na to, že rodina mrtvých už se usmát nikdy nemusí. Ale teď nad tím přemýšlím. Je mi špatně. Chci konec. Skončí to někdy? Nebo tohle budeme trpět až do smrti? Budeme moct normálně žít? Beze strachu, bez bojů..." Zoufalství a strach. Dokážeme bez toho někdy žít? Sirius doufal. Nejistota ho pomalu sžírala ze vnitř a on to věděl, nemohoucí cokoliv udělat. Bál se. Strašně moc se bál. A nešlo se od toho odprostit.
,,O mě se neboj. Chápu jak se cítíš. Strach je to nejhorší, co můžeme cítit. Každý ho zná. Nutí nás dělat zoufalé rozhodnutí. Viděl jsem už mnoho mrtvých, Siriusi. Obětí je čím dál tím víc a my se o tom pouze bavíme. Jednou to skončí, tím si buď jist. Ale nevím, jestli za rok, století, nebo tisíciletí. Já netuším Siriusi. Ale smrti se neboj, zlato. Vlastně je v pohodě." Sirius ležel na Remusově hrudníku na louce za domem stejně jako minule. Remus lehce hladil Siriusův levý bok, z čeho černovláskovi naskakovala husí kůže.
,,Cože? Poslední dvě věty nechápu." Sirius nechápavě odvrátil zrak z hvězdného nebe nad nimi a obrátil se na Remuse.
,,Znám ji. Vždy, když jsem byl v bezvědomí po Cruciu, tak jsem ji potkal. Nevím proč. Nikdy mi to neřekla." Remus se pousmál.
,,Co? A o tom jsi mi nikdy neřekl?!" Siriusovo obočí vyletělo prudce nahoru.
,,Nikdy jsi se neptal." Vlkodlak lehce pokrčil rameny a políbil Siriuse.
,,A koho by napadlo se na to ptát? Kdyby se ti to nikdy nestalo a já na tebe ,,Ahoj zlato, prosím tě, nesetkal ses náhodou se smrtí? Víš co, jenom se ptám," co bys dělal? Myslel by sis, že jsem úplně mimo." Sirius protočil oči s menším zavrtěním hlavy. Remus se zasmál a přitáhl si Siriuse blíž. ,,Počkej. Čekám vysvětlení."
,,Jaké?" Remus se zvědavě podíval na ležící postavu vedle sebe. Sirius si odfrkl a vrhl na Remuse pohled alá ,,jako vážně?". ,,Prostě jsme se potkali. Párkrát jsme si popovídali a dá se říct, že jsme se spřátelili. Chápeš?" Na to Sirius stáhl rty do úzké linky, odvrátil se od Remuse a lehl si mu zpět na prsa. Remus si povzdechl. ,,Ale takhle to vážně bylo. Nemám ti o tom co jiného říct."
,,Jo, já vím. Je celkem zima. Nepůjdeme už do domu?" Sirius se začal zvedat, ale Remus ho chytil za paži.
,,Děje se něco?"
,,Ne... Jenom je mi vážně zima." Sirius se usmál a přitulil se k němu.
,,Mám tu bundu." Remus se nahnul za sebe a podal Siriusovi svou bundu.
,,Díky." Mladík si přehodil bundu přes ramena.
,,Vážně na mě nejsi naštvaný?" Remus Siriusovi věnoval nejistý pohled.
,,Moc sdílný nejsi. Jen co je pravda," protočil oči Sirius.
,,To není odpověď," naléhal Remus. Sirius znovu protočil oči.
,,Nezlobím se. Nikdy jsi nebyl moc výřečný, zázraky nečekám." Sirius se provokativně usmál a Remuse políbil. ,,Nee... Od té doby, co chodíš se mnou, jsi mnohem lepší."
,,Prosím?!" Remus Siriuse se smíchem bouchl do ramene. ,,Nevěříš si až moc?"
,,Myslím, že ne. Protože mě nejvíc na světě miluješ." Sirius se s úsměvem přetočil na břicho a zvedl se na lokty.
,,Tvoje ego je vážně vysoký."
,,A není to pravda?" Ikdyž Sirius se smál a myslel to ze srandy, Remus to bral vážně. Doopravdy ho miloval nejvíc na světě.
,,Je," řekl Remus prostě. ,,Miluju tě nejvíc na světě." Sirius si skousnul ret a podíval se na Remuse.
,,Já tebe taky," pronesl tiše Sirius, po čemž následoval dlouhý polibek. Potom se Sirius se šibalským úsměvem ušklíbl přeměnil v černého velkého psa, který na Remuse skočil.
,,Siriusi!" Remus se začal smát. Černý pes ho nadšeně olízl. Po chvíli dovádění se Sirius přeměnil zpět na člověka.
,,Měli bychom jít. Je pozdě a zítra chceme jít do Bradavic. Navštívit McGonagallovou a Filche." Když se od sebe po dlouhé době odtáhli, Sirius se začal zvedat, přičemž se při posledním jménu ušklíbl.
,,Máš pravdu. Už je pozdě. Je..." Remus se podíval na hodinky. ,,11:30. Celkem se to protáhlo." Mladý vlkodlak vzal do ruky košík, ve kterém měli původně jídlo. Sirius mezitím uklidil deku, a když ho Remus chytil okolo ramen, rozešli se k domu.
,,Není ti zima?" Na Siriusovu otázku Remus zavrtěl hlavou.
,,Kdy zítra jdete do Bradavic?" Remus zvědavě pozvedl obočí a podíval se na Siriuse.
,,Po obědě. Můžeš jít s námi, pokud budeš chtít." Když překročili práh domu, ztišili hlas a snažili se jít potichu.
,,Asi půjdu. Jdeš se mnou do sprchy? Doufám, že nikoho nevzbudíme."
,,Že se ptáš."

•Šťastné dny lidského života jsou krátké.

810 slov

Ahoj, ten citát berte prosím jako nějaké vysvětlení, proč je ta kapitola tak krátká....😬