Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤1. Noc se skořicí | kapitola třetí

Přijímací místnost se stala izolovanou krabicí plné husté mlhy. Dominance, jež krmila zdi, vycházela z jediné osoby. Yax si představil, co by se událo za šlamastiku, kdyby nezavřel dveře ke všem oddělením. Vlila se do něj další adrenalinová tekutina. Sotva se kontroloval natolik, aby udržel vzpřímenou hlavu, ačkoliv síla nově příchozího nebyla mířena k němu nebo Timonovi. Ten se musel opřít o recepční stůl, aby sebou nešvihl o zem. Zářily mu žlutě oči, zrychleně oddechoval a syčel — přece jen byl člověkem, který vlky neměl v lásce a především nesnášel, když prostřednictvím svých vlivů manipulovali s okolím. Svaly se leskly potem, ale nebyl schopný se ani narovnat. Pud sebezáchovy byl kolikrát silnější než iracionální myšlení. Utéct, utéct, utéct... Lišky utíkají, ale pokud zkoprní strachem, je po nich.

Yax měl problém s dechem. Na útěk neměl ani pomyšlení. Jak by potom reagovala zvířata? Kdo by je uklidnil? Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale rozdal jim své srdce, které naopak jemu podle všech chybí. Jsi hajzl, zmetek, zkurvysyn, co se probírá v rvačkách a usíná při smrtících výzvách. Uteč někdy. Nestyď se. Kdyby tu Timona nechal, lidské svědomí by ho sežralo zaživa, ale protože v sobě choval zrzavého dravce, nestaral by se dlouho. Přežije nejsilnější, neohlížej se po slabých.

Majitel psa se konečně otočil. Jako by uběhlo deset minut. Jako by je někdo dusil. Yax zkoprněl, když se oba vlci střetli pohledy. Znamení výzvy. Zornice zrzavé lišky se stáhly do úzké štěrbiny a tělo vypružilo — vlci své konflikty neřešili v tichu, dělalo je silnější mít společnost, aby se dosyta nažrali agresí a krvežíznivostí. Takhle řešili; znepřístupnili kyslík jiným, aby se mohli chovat chaoticky, aby neměli zábrany a aby mohla téct krev jako v aréně.

Z obou čišela fyzická touha po souboji. Dosud se ale nově příchozí nepohnul ani o píď, což Yaxe znervózňovalo. Kdyby jen byl ve své kůži a použil by řádně svůj čich, poznal by jemnou vůni, ne vůni smrti jako u kolegy, majitele dobrmana.

„Tady jsi skončil, Igorhe. Vedoucí ti dal jasně najevo, aby sis psa odvlekl a odešel."

Timon se na Yaxe překvapeně podíval. Slyšel to taky? Způsob, jakým vlk vyháněl psího pracháče?

Vedoucí se soustředil na analýzu nového vlka. Bezesporu se objevil další alfa, kolem nějž dominantní aura prýštila jako svatý šat a zanechávala dojem vůdčí osobnosti. Pracháč číslo dva, draze vypadající tmavé sako s modrou košilí a vyžehlenými kalhoty. Šíleně intenzivní kolínská, kterou ve zlevněnkách nenajde ani nejlepší čmuchal. Gel ve vlasech, oči ledových diamantů. Co tu pohledával? Cítil průser dřív, než ho Yax stačil sklidit? Dva alfové na jednom území, to si žádalo o problém, ale Yax se nemohl ani hnout.

Igorh si nasadil brýle, nezapomněl však na zvednuté koutky v podobě tichého zavrčení; namísto toho zavrčel jeho pes. Muž ho oslovil a dobrman se sklopenou hlavou poslušně přiklusal. Poslouchá jen svého pána. Muž se ramenem málem srazil s druhým alfou, ale šlo jen o zlomek mlčenlivé řeči, za níž se skrývala hrozba.

„Já si naopak myslím, že by si tato liška měla uvědomit, kde je její místo. Není v pozici, kdy by se mi mohl dívat do očí. Tak si lištičku zkroť sám," zavrčel mu do ucha, ale každé silné smysly zachytí i šepot.

Lišky prudce vydechly, když zdroj uštěpačného násilí odešel, ale vzduch stále mával psím vztekem a majitelovou živočišnou dominancí. Bylo vyloučené, aby Yax zkontroloval sekce. Oblečení a pot měl příliš kyselý a hrozivě páchnoucí po divadle, které se tu odehrálo.

Ulevilo se mu, že neměl na starost vzteklé psisko. Byl tak zatraceně rád, že málem ukázal uvolnění i před vlkem, na kterého na smrtelnou vteřinu zapomněl, ale včas se vzpamatoval. Yax se napjal mnohem víc. Stačil vlkův pohled a přirozená síla, aniž by způsobil konflikt, aby vyhnal toho nezodpovědného zmetka. Znovu: kdo to byl? Není poloviční vlk?

Timon zády sklouzl po recepci, posadil se na podlahu a vydechoval. Vedoucí si těch gest všiml téměř okamžitě, proto byl donucen k mnohem větší ostražitosti. Timone, ty hlupáku. Proč projevuješ slabost před vlkem? Proč?! Měl chuť na něj zařvat, aby se sebral. Pak by se ale Yax neovládl.

Proto zvolil jinou, křečovitě nucenou, taktiku: „Timone. Běž za tím idiotem a řekni mu, aby se připravil na peklo. Zkontrolujte zvířata. A dávej, k čertu, bacha na průvan."

Chytač přikývl, sotva se postavil, ale hlavně si dával pekelný pozor, aby nevěnoval vlkovi ani doušek pozornosti. Zmizel rychle a naléhavě.

Yax přikročil ke stolu, opřel se o něj, aniž by drcl do počítače, a přeložil si ruce na hrudi. Vlk nevykazoval známky útoku, ani se nehnul. Zrzek na něj pohlédl a téměř okamžitě ztuhl. Nezíral totiž do modrých duhovek, ale do zlatých, do dravých a zvířecích. Vzduch se stal živou vodou — a odpornou kyselinu násilí vystřídala rudá mlhovina. Chladné srdce lišky se rozbušilo.

Liščíma očima hleděl do vlčích, zatímco se muž přibližoval, drtil hrany stolu, protože najednou ho ovládla obrovská panika. Strach s nenávistí se střídal, tendence zdrhnout byla silnější, ale protože mu v mysli vyrojil houf peří, nebyl schopen ani výhružně zavrčet.

Vidění mu znemožnila vlna rudy. Zatajil dech, když z vlastního těla vycítil, jak vylučuje silné feromony. Prudce polkl. Suché hrdlo. Ledové ruce. Zběsilá krev. Omamná vůně, vůně, vůně...

Vlk se zastavil v těsné blízkosti, kterou by měl někdo zakázat, protože akorát připomínala okamžiky, na něž Yax nerad vzpomínal. Lesk v očích se změnil na nebezpečný, ale tělo mluvilo za něj.

Myšlenka, kterou neznal, se přihnala. Vyprávěla, vysvětlovala, vzrušovala ho, zabíjela, prosila, ovládala... Jméno. Chtěl znát jeho jméno. Ignoroval bolest v rtu, když se nemilosrdně zakousl právě povyrostlými špičáky. Přes pootevřené rty prosil vzduch o trochu čistého zdroje myšlení. Hleděl na vlka, ale hleděl zároveň někam za něj — za hranice, která mu dávala sbohem. Situaci roztříštěných bariér, rozsekané kontroly, kdy tělo se projevovalo vlastním způsobem; nahromaděné sliny, tlak v rozkroku, rozdivočené srdce, naběhlé žíly. Nechtěl by se podívat do zrcadla. Lekl by se sám sebe. Panikařil jako nikdy dřív, v nitru šílel a křičel, aby se osvobodil z iluze, z vlčí srsti a tesáků.

Viděl to. Cítil to. Srst černého vlka s modrýma očima, chvost omotaný kolem, ta vůně, ta síla, to všechno... slova, která neexistovala.

(Bezpečí)

(Jistota)

(Volnost)

Nesnášel je. Vždyť by je zavraždil ve spánku. A pak přijde tento zasraný prevít a... vůně domova, zmoklé srsti, bezpečí. Nemohl přestat. Nešlo to.

Yaxovo vnitřní zvíře, ta dravá bestie, vyplulo na povrch. Obrazy: přiblížit se, dotýkat se, ochutnat, slyšet a cítit. Nebyl sám sebou; na vlka zírala liška.

Mužovy oči do ní vypalovaly díru tak hlubokou, až se toužila stulit k jeho nohám a zavrnět, ale kvůli bojující lidské stránce tak neučinila. Teplo, rudé feromony, vnitřní zvířata s lidskou maskou, která si posílala obrazy s pocity. Stačily jen oči.

Yax se zhluboka nadechl, což vlkovi napomohlo k prvnímu kroku; bříšky prstů přejel po tetování. Kůže se rozpálila, zrzek ho chtěl setřást, avšak ztuhlost a odcizení těla mu nedovolila konat. Vnímal jen teplo, kůži na kůži, výboje elektřiny a barvy rudého moře. Oslepený a hluchý.

Liška toužila zpívat.

Muž přivřel oči, aniž by přerušil dotek. Zastřeně zašeptal: „Možná jsem chtěl adoptovat zvíře. Možná jsem jen chtěl Igorha vyhnat. Ale osud měl zřejmě jiné plány."

První tón patřil vlkovi.