Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

2. Zpěv Starého dubu | kapitola devatenáctá

Vlk vyšel v obklopení páry z koupelny a podíval se k zemi, aby se přesvědčil o tom, že kočka na něj skutečně čeká. Seděla, vrtěla ocáskem a koukala na něj s jistou jiskřivostí v očích – možná to byly hvězdy.

Baine se pousmál, sklonil se, aby ji pohladil a rozešel se do kuchyně, aby si připravil jídlo do práce.

Při nočních směnách se cítil jako jiný člověk, protože okolí chodilo spát opačně než on – kdy se lidé chystali ulehnout, on šel pracovat. Klub, ve kterém pracoval, jel nonstop a někteří blázni potřebovali propít celou noc, aby se cítili dobře. Necelá většina se chovala slušně, u zbytku musí okamžitě zakročit ochranka; někdy je klub krvelačným bojištěm. Protože když se vlk nebo liška napije alkoholu, jejich pudy se zdvojnásobí – jeden z důvodů, proč se ochranka skládá jen z alf – mají moc na to je skolit k zemi.

Jakmile se zítra vyspí, musí vzít přepravku, kterou mu vypůjčil Yax se slovy, že je stará a k ničemu. Z batohu nato vytáhl i žrádlo se dvěma miskami, kterými vždy Zaru u stromu krmil.

Baine stále cítil kolem Zary a klece Yaxovu vůni.

Snažil se přijít na to, co chtěl zrzek udělat v útulku před odchodem – tváří mu totiž projela bolest a zklamání. Kvůli tomu Bainovi lhal; aby zakryl svou liščí podstatu slabého jedince. Baine ale nechtěl na Yaxe útočit, nechtěl ho nikterak ponížit svým mocenským krokem, kterým byl učen – naopak se chtěl o něj postarat. Počkat na něj, až začne liška důvěřovat.

Pohyby, jakými opečovával Zaru v útulku, byly jemné a nenásilné – což bylo k nevíře vzhledem k tomu, že byl drzý, ku všemu sprostý a zřejmě pouliční bitkař.

Baine se usmál. Prsty si protřepal své černobílé vlasy, čili mu tak normálně učesané dozadu spadly do čela. Nevypadal jako někdo s pudy alfy a k tomu ochranka. Jedině široká ramena a postoj poznamenal, že je bojovníkem.

Dřepl si a volné natáhl ruku. Zara na něj zírala nevěřícně; po minutě, kdy nasávala jeho pach, se tiše přiblížila, očichala prsty a čumákem se do nich opřela.

„I ty potřebuješ získat důvěru, že, malá?" řekl jemně. Kočka začala vrnět pod dotekem jeho šlachovitě tenkých prstů. Její zrzavá srst mu připomínala Yaxe – nejen srst, ale i chování. Bylo jí ublíženo člověkem a ztratila důvěru; přesně jako chovatel.

„Tady budeš v bezpečí."

Důvod, proč chtěl zvíře, bylo v jeho hlavě celkem sobecké; chtěl se přesvědčit, že se dokáže postarat o jiné, o ty, které uchovává v srdci.

Jako ochranka v klubu neměl možnost tuto vlastnost nijak využít – ano, chránil, ale jen jméno podniku. Možná i lidi, kteří si chtěli užít zábavu. Ale nikdo jeho ochranu neocení.

V očích muže, který ho vychoval a nazýval ho otcem, byl princem, kterému má být dána koruna. Jenomže to chce Baine odmítnout. Nemůže se spoléhat na jméno své rodiny, aniž by pro to sám něco neudělal. Viděl spoustu vlků, kteří si libovali v dědictví, ale následně se promrhaným časem ponořili do hloubky, která zahrnovala chaos a zlo. S takovými vlky se Yax jistě setkal – Baine věděl, že takoví vlci jsou neohleduplní, houževnatí a bažící po krvi. Po větším bohatství, aby se jim lišky klaněly. Aby si dokázali, že jsou králové.

Nikdo není král.

Jak řekl Yaxovi; nikdo králem není, vlci si tu myšlenku jen přisvojili jako záchranu vlastního kožichu, který je stejně bezcenný jako kamínky na zemi. Ale přesto byla ta myšlenka silná a mocná tak, že okolí se musí přizpůsobit.

Baine jako alfa měl vlastnosti, které mohou dobýt zemi. Svým klidem, který se naučil používat, může rozvrátit velká jména, kteří se drží na špici společnosti. Byl otci vděčný, že ho tak naučil, ale zároveň ho nenáviděl. Hrál otcovu krvavou hru, kde se stal skutečným synem, který bez rozmyslu následuje jeho šlépěje. Jenomže otec udělal obrovskou chybu v tom, že Baina viděl jako korunního prince – nikoliv jako svého syna. Baine setrvával v roli poslušného syna do údobí, kdy se osamostatnil. Využil všechny vlastnosti, které mu byly otcem předány, ale využil je naprosto jinak, než jeho otec zamýšlel.

Baine se nechce stát králem, ač tak na první pohled vypadá. Pocházel z honosné rodiny, jejíž jméno smrdí na kilometry daleko, ale stále musel plnit roli synka, kterému bude nasazena koruna. Protože okolí má stále oči na špičkách.

Měl jasný cíl.

Vlci tvoří pevné rodinné vazby. Pouta, která se nedají přeseknout. Ale záleželo na jednotlivcích, jak se pouta budou chovat. V případě Bainovy rodiny kousala a krutě učila, že rodina je jen nesmyslný štítek k tomu si ochránit vlastní kůži.

Miloval svou rodinu, ale otce odmítl – již dávno.

Když mu Conraad poslal nenásilnou poštu, která skutečně znamenala, že jestliže si nezíská přízeň Yaxovy lišky, vlk bude oslaben, a otec z toho nebude mít radost; neb vlci se krmí krví –, tak nemyslel na svého otce – ten je poslední osobou, na kterou by myslel.

Soudě podle Yaxových slov však důvěru jeho lišky získal, ale nikoliv lidské stránky. Yaxe stále strašila myšlenka, která mu byla drsně zatlučena do hlavy, že vlci jsou démoni. Lidská stránka musela být v jednom ohni.

Baine si prohlédl svou ruku, o kterou se Zara třela. Jizvy, které skrývá pod oblekem, byla jedna z věcí, která může odhalit skutečné otcovo jméno. Jeho povahu, jež je opravdu schopna zavraždit celý sál jen, aby se dostal k trůnu.

Zara zamňoukala. Baine k ní stočil pohled a koukal jí do očí.

Zvedl koutek. „Určitě vidíš, co mi honí hlavou, co, princezno?"

Zavrněla, když si ji vzal Baine k sobě a nadzvedl. Opřel si kočku o hruď a držel ji – zároveň si dával pozor na obvázanou packu.

„Co by řekl muž, kdyby viděl, jak tě chovám? Asi by začal prskat." Usmál se. Odpovědí mu bylo kočičí předení.

Vlkovy oči zablikaly při vzpomínce na lišákovy jemné doteky v Zařiné srsti.

Počká na něj.

Nebude vzpomínat na jizvy na těle, minulost dávno odhodil – nenásilně ukáže tuto možnost Yaxovi.

Instinkty ochrany se pro Yaxa probudily.