Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

3. Skleněná bouře | kapitola dvacátá první

Tehdy mu bylo sedmnáct, když poprvé vyšel do ulic, aniž by se bál, že se stane něco špatného. Odjakživa měl povahu tichého ďáblova syna, všichni ze školy to věděli, proto si s ním nic nezačínali. Nikdo nechtěl na svém oblíbeném triku krev.

„Yaxi, kde jsi?“ zvolal mladý lišák; stále se ohlížel, ale čtyřnohého kamaráda nikde nespatřil. Byla noc a najednou sedmnáctiletý Yax zjistil, že stejnojmenný pes není doma. Musel utéct, ale kam? Proč?
„Yaxi!“

Bál se o něj. Několik let zpátky přišla krabice s Yaxovym jménem; v rozestlané peřince spalo malé štěně. Marlie mu tehdy řekla, že psa nekupovala, ale pak ztuhla a zamrkala.

„Je od tvého otce.“ A s tím odešla.

Mladý lišák a pes byli přáteli, Yax miloval zvířata a mít přítele, který ho příchodem do domu políbí, je nejkrásnější pocit. Únava ze školy by ta tam.

Nyní ho však nebylo. Mohl za to Yax, že se ze školy toulal?

Do cesty se vloupil stín. Mladý lišák zastavil a narovnal se, oči mu zablikaly, protože cizince poznal, ovšem ne jmenovitě; byl to vlk.

„Ahoj,“ usmál se vlk. „Hledáš někoho?“

„Svého psa,“ odsekl Yax a chtěl ho obejít, ale muž ho chytil za ruku, načež se Yaxovy svaly stáhly případným útokem.

„Hele, hele, tebe já znám. Ne tebe, ale ta tvář.“ Mužovy oči získaly vlčí zlatou barvu.

Yax se mračil; zatímco tu ztrácel čas s nějakým cizím mužem, mohl psí Yax být někde jinde. Nemusel by najít cestu domů.

„Znám tvého otce,“ řekl nakonec muž s úsměvem a plný radosti, že mu dobře posloužila paměť.

Tehdy neznal Yax zlost samotné vlčí existence ve společnosti. Proto se mu rozzářily oči nadějí; chtěl svému tátovi poděkovat za dárek v podobě pejska. Osobně ho nikdy neviděl, ale měl ho rád – takový krásný štěňátko!

„A koho že to hledáš? Tvého psa?“ zeptal se znovu vlk, aby se slova neztrácela v oparu noci.

„Jo,“ zabručel Yax. Byl plný dychtivosti po otci. „Utekl mi.“

„Ach, jasně,“ uškrnul se muž. „Promiň, zdržuju tě.“

„Jak znáte mého tátu?“ zeptal se Yax; nedalo mu to, vážně chtěl svého tátu aspoň jednou vidět. Byl mu tak podobný, jak tento vlk říkal?

Yax viděl mužovy zuby v úsměvu. „Jsem jeho známý. Mám mu něco vzkázat? Za týden s ním mám schůzku.“

Mladý zrzek se ošil; liška v jeho nitru začala vrčet. Ale nechal ji být.

„Ne, to je dobrý. Rád bych ho viděl osobně, šlo by to?“ Dětská nevinnost, jiskření a touha poznat někoho, kdo je mu blízký. Důvěra v někoho, koho přesto nikdy neviděl.

„Jasně, žejo. Hele, toho psa, co hledáš, odkud ho máš? Z útulku?“

Najednou Yax ztuhl. Kdyby… kdyby byl tento muž tátův známý, pak by věděl, že je pejsek od táty, že ano? Proč říká takové kraviny?

Yax se zamračil a vyslyšel liščino vrčení. Zavrčel i reálně.

Muž ustoupil s dlaněmi před sebou. „Hou, hou, mladej, řekl jsem něco špatně?“

Zlomyslný vlčí smích.

Místo odpovědi mu Yax dal pěsti přímo do ksichtu. Tak poprvé prolil krev. Tento muž využil svého postavení, aby si mohl utahovat z liščete bez otce, kterého touží najít a poznat, pejska, kterého nadevše miluje a má stejné jméno jako on.

Muž se rozkašlal; krev u koutků viděl Yax okamžitě, byl ve svém živlu. Cítil ohnivou krev, srdce, které souhlasilo s ránou a lišku, která se chtěla chopit kontroly.

„Kdybys byl tátův známý, věděl bys, že Yaxe mám od něj.“

„Ty malej skřete,“ rozesmál se muž. „Tys mi vážně věřil? Ach, ano, udělal jsem chybu. Omlouvám se. Takže čokla máš od tatíčka? Jak rodičovské. Víš o tom, že liščí tatíčkové své děti odepisují a nechtějí s nimi nic mít?“

To Yaxe naštvalo. Znovu se připravil k další ráně, ale jeho nezkušenost se mu vymstila; vlk se rychle dostal na nohy a kopl mladou lišku do břicha tak moc, až vyplivl šťávy a zatmělo se před očima.

„Jsi mladý capart, hochu,“ zašeptal vlk. „Nedůvěřuj každému, koho potkáš jen tak. Neslyšel jsi o tom, že vlci jsou elita plná monster? Ne? Tak si to zapamatuj. Měj se.“

Smích.

Zrzavé vlasy ponořené v krvi na teplém betonu.

Na poslední chvíli svíral telefon, který tiše vyzváněl.

Na displeji stálo: Hax.