Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

5. Stříbro a popel | kapitola čtyřicátá třetí

Yax na máti hleděl jako právě spadený oříšek ze stromu.

„Proč furt něco tajíš?" vyprskl na ni.

Marlie pozvedla obočí a našpulila rty. „Jsi moc hlasitý, Yaxi."

Do syna vjel klasický vztek poháněný slovy jeho matky — a co ho dokáže nasrat víc, než lži.

„Fajn!" vyštěkl rezignovaně. „Řekneš mi aspoň, proč nepřijeli poldové?"

Marlie ztuhla a s pootevřenými rty na syna koukala. Yax se chtěl vítězně zamračit, ale neudělal to, protože jeho matka byla náladová jako rádio při změně počasí.

Trefa do černého.

Yax dlouho přemýšlel, s čím by matku nachytal. Znal její postupy slovní kariéry, ovšem byl celkem oříšek najít nit, se kterou by Marlie svázal. Byla zatraceně chytrá, ale Yax ji nyní přechytračil.

„Nejsi nejchytřejší," zamumlala. Lhala; spíše byla šokována, protože ona byla bohyní slov. „Protože by tě to napadlo mnohem dřív. Jak je možné, že jsi stále na svobodě. Víš o tom, že za tvoje rvačky si jiní vysloužili sezení ve vězení?"

Yax se zamračil a Marlie zakoulela očima.

„Jsi blbý? Můžu ti to říkat stále dokola." Postavila se k oknu, zády k synovi. „Svět se netočí jen kolem tebe, synu."

Yax však nesouhlasil. „Točí. Ty jsi jeho bohyní a staráš se o to, aby se kolem nás točil, Marlie."

Přivřela oči do oken směrem ke svému čtvrtému dítěti; zahradě.

„To, že mám kontakty, neznamená, že vládnu světu," namítla.

„Ty si to ale myslíš."

Prudce se k němu obrátila, se zlým pohledem a prameny vlasů, které se uvolnily ze škripce.

„Prosím?" hlesla nebezpečně. Yax se najednou probral a zavřel oči, aby se nadechl.

„Kdyby se náhodou točil svět kolem mě, nemyslíš, že bych vás okamžitě pustila k vodě¨? Uvědom si svá slova, hochu, protože to, cos právě vyprskl z huby, je největší hnusárna, která nemá ani jméno. Ah, možná má. Zabedněnost a slepota."

„Možná bych nebyl slepý, kdybys mi řekla něco o sobě a fotrovi!" vyštěkl na ni. „Nejsem jako Cassandra s Haxem, kterým zalepíš hubu medem a oni budou poslušnými děcky!"

Do Marliiných očí se vbloudil stín — Yax si najednou uvědomil svou chybu, kterou udělal. Prudce a zděšeně polkl, neboť netušil, co se bude dít.

„Zlato," zašeptala. Vlasy jí spadly do čela, takže netušil, zda probudila zlaté korálky ve svých očích. Zněla poraženě, potopena, ale stále se snažila najít kus dřeva, který by ji dostal živou na pevninu.

„Když člověk dusí svá tajemství tak dlouho, má pro to asi dostatečný důvod, nemyslíš?" řekla tiše.

Zrzek se kousl do rtu a svěsil hlavu, protože to samé znal i on. Užuž se chtěl omluvit, protože přece jen byla Marlie jeho máma, ale ona zvedla dlaň, aby mlčel.

Yax rozhodně nečekal, když se na patě otočila a zmizela v domě. Byla tak chytrá, že ani neslyšel, jakými chodbami procházela k cíli. Byl chováním matky zmatený. Možná to se svými slovy přehnal, ale nevěděl, kde se stala chyba.

Neočekával její návrat.

Marlie natáhla ruku a Yax si překvapeně všiml, že v dlani drží obálku. Zmateně zavrtěl hlavou a podíval se na ženu, která v ústech kouřila dýmku, bez emocí, bez jisker a bez sprostých slov.

„Co je to?" zeptal se podezřele.

„Jsi poslední na řadě," řekla s falešným úsměvem a nuceně mu vložila k hrudi složený papír.

Marlie se bez dalších slov otočila k verandě, ladně jako baletka proplula dveřmi a vyšla do svých zelených zahrad, kterým věnovalo slunce poslední pohlazení.

Yax k dopisu čichl, ale nic necítil. Peníze? Nebo něco jiného?

Strachy bez sebe papír rozdělal a začetl se.

Kdy jsi naposledy viděl Yaxe — zlatého retrívra? Určitě si vzpomínáš, ale hlavně nepanikař.

A.CH.S.

PS: Po přečtení spal tento dopis na popel.