Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤1. Noc se skořicí | kapitola osmá

Nezaregistroval, že by se k němu někdo blížil. Proto, když se otevřely dveře, překvapeně zvedl hlavu. „Šéfe?"

Cade se usmál. Byl té laskavosti, že se naučil kouřit elektronickou cigaretu se slabou náplní, která by nepotopila útulek do smradlavého kouře. Vonělo to po vlčím pižmu a borůvkách. Extrémně divná kombinace. Z Cadea čišela vlčí aura jako z domácí pekárny. S kombinací s borůvkami naprostá příšernost.

„Tak co, jak se cítíš? Jak vidím, obličej máš bez vrásek, takže tě Marlie duševně nezničila?"

Cade byl jediný vlk, kterého Yax strávil. Trvalo to ale dost dlouho, než si připomněl, že tenhle chlap je majitelem útulku, ve kterém panuje skvělá atmosféra, zvířata jsou spokojená a lidé po sobě nevrčí. Trvalo dlouho dostat se ke své hrdosti a prosit ji, aby tohoto alfu alespoň respektovala. Facka přišla až poté, co zjistil, že Cade zná Marlie. A Marlie ho měla ráda. A Marlie ho považovala za důvěryhodného. Yax se s tím musel smířit. Pak opatrnost opadla tak nějak... sama. Ale sakra, někdy... Výjimky v Yaxově životě obecně neplatily, ale někdy si říkal, že se Cade chová spíš jako prašivý starý pes než vlk. Evidentně to zabíralo.

Zrzek zakoulel očima. „Jdi do háje, Cade."

Cade se hluboce zasmál, pak ale zvážněl. „O zvířata jsem se postaral. Co se týče Seerda, s ním si nemusíš dělat starosti. Pokud to tobě bude blbě koukat, je mi jasné, že mu ještě přilepšíš. Hlavně to nepřeháněj."

„Jasně..." Odložil si batoh a posadil se na židli. Mezi ním a Cadeem stál stůl, takže to připomínalo setkání nadřízeného a zákazníka, než nadřízeného a podřízeného. Kdyby Cade nebyl tak lhostejný, vyvolalo by to pořádnou bouři.

„Ohledně klecí. Včera jsem mluvil se zámečníkem a dnes večer je přiveze. Taky se o to nemusíte starat. Připadá mi, jako bych tady jen leštil podlahy."

Yaxovi škublo obočí. „Seš velkej pán. Čekáš, že my, banda tupců, budeme vyřizovat fakturaci za věc, která je nám cizí? Kolik si berou za opravu? Ne, čekej, tohle vědět fakt nechci." Vážně včas, kluci. Jste dobří. Je dobře, že vás večer neuvidím, vy hajtro shnilá.

Zrzek si všiml Cadeovy doškrábané ruky. Hádal: „Mianka?"

„No. Nebyla z mý přítomnosti dvakrát nadšená. Ale léky dostala. Na můj účet."

Zaúpěl. „Cade..."

„Yaxi. Všichni víme, že pro ni děláš všechno. Pár stovek mě nezabije. Navíc, určitě víš, že její čas se krátí."

Zrzek polkl. Sklopil hlavu a zahleděl se na povrch stolu. Moc dobře to věděl; všímal si, že někdy Mianka nereagovala, když přicházel, zhoršoval se i její spánek, z něhož se nedovedla osvobodit. Jako by tím říkala: Mám těžká víčka. Necháte mě spát? Ale někdy čekala na Yaxe a radost v jejích očích Yaxe přinutila zůstat o hodinu déle. Zůstávala, ale kdo ví, na jak dlouho. Jako by se nadechovala násilím, jako by se sama nutila k tomu, aby otevřela oči a přežila další den. Cítil to z ní; puch blížící se... Bylo mu jí líto. Nehodlal myslet na to, že brzy tu s ním Hrdinka nebude — byla s ním tři roky, měl snad žadonit o víc? Žila tu s ním od jeho nástupu a on čekal, že s ním zůstane i do jeho konce? Praštěná naivita. Možná se smál naivitě vlastní sestry, ale on byl to samé.

Povzdechl si a vjel si prsty do vlasů. Jasně, že se o tom musí mluvit. Ale stejně to bolelo, dráždilo, zhmotňovalo tlak, který přetěžoval srdce. Nechal si její iniciál vytetovat, aby s ním zůstala, aniž by myslel na nějaké zpropadené konce.