Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

3. Skleněná bouře | kapitola dvacátá šestá

Strach. Hrůza a divokost, která byla silnější, než kdykoliv předtím.

Zablýsklo se.

Psycholožka a ani jeho bratr mu nemuseli ukazovat, kde Yax bydlí - viděl totiž pachovou cestu, která páchla po negativitě a slabosti.

Vlk v jeho těle vrčel; vykouzlil Bainovi zlaté oči, aby porazil to, co učinilo z Yaxe nemohoucí a vystrašenou lišku, ale nenašel přítomný důkaz.

Chladně zavřel oči, aby se jeho šelma uklidnila. Byl lovcem, přirozeným predátorem s majetnickým pudem, který umí udržet pod kontrolou.

Přivřel vchodové dveře a rozhlédl se po předsíni, která vedla do kuchyně - průchozí chodbičkou se dostal do obývacího pokoje s balkonem, ale tam za těmi bílými dveřmi; tam slyšel jeho dech.

Byt voněl po skořici, cigaretovém dýmu a liščí srsti - vlastnosti hodné lišky.

Při každém kroku bedlivě poslouchal, co se dělo v koupelně, aby dokázal reagovat; mít situaci pod kontrolou je první kapitolou úspěchu.

Natáhl ruku, aby zatlačil za kliku - samozřejmě že nebyl zamknutý. Podle emocí, které kolem vířily, se ani nedivil, protože to byla rána do břicha.

V tichosti se k Yaxovi přesunul a ztuhl, když uviděl, jak se třásl. Sundal si kabát, který ho chránil před deštěm a přehodil ho přes třesoucí se Yaxova ramena.

Když Baine prostudoval jeho tvář, nezpanikařil; přivřel starostlivě oči a naslouchal jeho srdci - čeho se bojí?

Yax zřejmě zachytil vlkovu přítomnost, ale nedal to nikterak najevo. Měl co dělat, aby dýchal, aby seděl na chladné podlaze v rohu koupelny, která způsobovala, že jeho kůže byla chladná.

Bainovi to dělalo starosti, protože netušil, jaký podnět v něm vyvolal takové zmatené emoce.

„Yaxi," zašeptal Baine s hlasem plným emocí. Opatrně chytil potetovanou dlaň, na níž byla černým inkoustem nakreslena liščí tlapka. Bříšky prstů hladil studenou kůži, která plakala bolestí.

Yax oddychoval nepravidelně jako by stále zadržoval dech, ale netušil, jak dál.

Pak přišla rána. Hrom se rozhněval každou živou stěnou, každým rohem, který vládne ozvěnou.

Baine nato pochopil; strach z bouřky, neb Yax vytřeštil oči a rty se mu roztřásly.

Liška, která utíká před rozzuřeným deštěm a hlasitými blesky s efektem, jenž rozsvítí nebe.

Yax najednou vypadal jako bytost s roztříštěnou duší, v níž se skrývá tolik vzpomínek, na které by nejraději člověk zapomněl.

„Proč je lovíš?" zeptal se Baine.

Yax zvedl roztřeseně hlavu a opřel se o chladnou zeď. Nemohl popadnout dech.

Hleděli si do očí.

„Protože... jsou mou součástí," šeptl v odpověď. Pohledem se obrátil ke dveřím jako by u nich někdo čekal - nebo odpočítával minuty, kdy se ozve další hrom.

Když Baine poprvé Yaxe potkal a postupně ho poznával, nikdy by neřekl, že by utíkal před přírodou - ale pochopil, že každý má z něčeho strach. Je to lidská, i zvířecí vlastnost. Nikdo není králem, protože i on se bojí nasadit si na hlavu korunu moci.

„Řekl jsi," začal tiše Baine, „řekl jsi mi, že jsou lišky odkázány na samotu. Proč tedy tvůj bratr vypadal, že by se nejraději obětoval, abys netrpěl?"

Viděl jeho bratra sice krátce, ale podle výrazu a slov vypadal jako člověk, který je ochoten přistoupit ke katům, aby obětovali jeho, nikoliv rodinu, kterou miloval.

Yax se zuby dotkl rtu, ale neovladatelný třes mu nedovolil zakousnout se. Zoufale zafuněl a volnou rukou si schoval půlku obličeje.

Otevřel nemá ústa v touze vykřiknout nebo se rozplakat. Strach jím lomcoval jako se starým známým - tato liška žila ve strachu, ale dávala dost jasně najevo opak.

Baine sevřel jeho ruku jako přítel, kterému může věřit. Chtěl stát při jeho boku, podporovat ho a odehnat démony, které trápí jeho duši. Baine se odjakživa učil ovládat své emoce, ale Yax si s nimi nevěděl rady.

Příroda v podobě bouře zajistila, aby je ze sebe dostal - právě strachem. Hrozbou, která bolela.

Ale určitě se v tom skrývalo něco víc.

„N-nemůžu... nemůžu to dostat z hlavy," zašeptal hlasem zlomu a křehkosti Yax. „Mám strach z těch obrazů... ze vzpomínek, které jsou plné krve, zrady a lží - lží vlků, kteří zabili mou snahu... s-nahu... dostat zpátky psího přítele. Mou zlomenou sestru. Hrdost mí matky a lásku otce. Do-hajzlu..."

Bainovy oči se zablýskly něhou.

Yax řekl vše, co ho pronásledovalo v pouhých pár slovech, ale Baine pochopil směr. Yax se snažil zachránit vlastnosti svých milovaných, které si zlí vlci ukradli za zuby.

Koupelna se otřásla, v dáli zazněla matka příroda, ale Baine jí nedal tu možnost - vypustil svou sílu bezpečí a omotal ji kolem zrzka, hrbícího se na zemi.

Yax zalapal po dechu, načež zbledl a přivinul si Bainův kabát blíže k tělu.

Baine se přiblížil.

„Smím?"

Yax měl rudé oči, tvořící se kruhy pod očima a bledou tvář, až splýval s jeho kůží i piercing v obočí.

Zvedl oči, když se jemně Baine přikradl k jeho tělu a věnoval mu stejný dotek rtů jako v útulku - polibek na čelo.

Uklidňující, takový, který uspává vyděšené děti, a který ukazuje lásku, ač není vyslovená nahlas.

Liška se zachvěla a prudce polkla; zavřela oči bez sebemenšího odmítnutí a podlehla láskyplné péči osoby, jež si šelma vybrala jako svou pokladnici hříchů a budoucnosti.

Až nyní si to Yax uvědomil.

Bezpečí, něha a teplo beze slov - to byla představa budoucnosti?

Zahoď minulost, Yaxieri Scaare.