Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤2. Zpěv Starého dubu | kapitola patnáctá

Je to naše. Jen Noc si smí pamatovat, nikdo jiný skutečnost dané události nezná. Je to jen naše vězení, Yaxi.

A co kdyby se našli další vlci, kteří by provedli to samé druhým?

Políbila ho na spánku, jemnými prsty ho škrabkala ve vlasech. Myslím, že ve vlčí komunitě se rozneslo, co se stane násilníkům. Dostal jsi je tam, kam patří. A to by stačilo... nemyslíš? Staň se pro mě sobeckým, nenič další vlky, kteří se na tebe křivě podívají... třeba toho nejsou schopni, jen ty je neprávem osočíš z násilí, kterého se doposud nedopustili. Nech je být. Nech to naše naším.

Nemusel ji žádat, aby zůstala přes noc. Rozhodla se sama. Ani jeden z nich by samotu v trýznivých vzpomínkách nezvládli, protože když to víko po letech otevřeli, bylo pozdě jej uzavřít. Objednali si pizzu, sladkou Colu, dívali se na seriály, dokud Cassandra neusnula na gauči. Už o tom nepromluvili, ale Yax stejně nemohl zapomenout — kvůli tomu nespal, přemítal si vyřčená slova a myšlenky, kousal se do rtu a schovával si tvář lokty ve vzteku, z nesnesitelné frustrace, z pocitu ponížení a temné arogance.

Bál se, že když zavře oči, uvidí celý film své černé minulosti a že všechno, na co se snažil zapomenout, vypluje na povrch. Nočních můr se zbavoval dva roky a ten pocit paranoidního strachu, hrůzy z usnutí, se po drobečcích vrátil.

Byl nalomen. Zlomen. Roztříštěn. Jeho ráno se skládalo ze zírání do zrcadla a úvah, kam se s těmi šerednými kruhy pod očima dostane.

Pomyslel jsi někdy na to, že i lišky ti můžou rozsápat hrdlo?

Koukal na ranní oblohu pokrytou mračnými mlhovinami a polibkem probuzeného slunce. Zaťal čelisti a pohladil si tvář, zastavil se uprostřed chodníku.

Za záporné postavy v jeho životním příběhu považoval vlky, ale nikdy, nikdy, ho nenapadlo, že by mohl být zlý i někdo z liščí komunity, který by mohl být schopen ublížit tak stejně jako vlci. Až takhle byl potopen v té černé a kalné vodě, a dusil se přitom prolitou krví. Společnost byla tvořena mocnou hierarchií a v médiích byli vlci také zobrazeni jako nadřazenější, takže co se potom děje v hlavách malých liščích dětí, které na zprávy koukají? Kdo v jejich životě bude zlý a kdo dobrý? Kdo výš a kdo níž? Koho se budou bát víc a jaké verzi bytí budou věřit? Protože ne každé liščí dítě má takovou matku jako Scaaři, aby vyšla do popředí jako vzor a pomocné lano.

Přemýšlel, jestli se za svůj život setkal se zlými liškami. Z nějakého důvodu mu naskočil jeho otec, o němž nikdo nic nevěděl, ale s největší pravděpodobností zastupoval komunitu lišek. Kdyby se ukázal, Yax by... po něm vystartoval. On byl zlý, protože nechal Marlie, se třemi dětmi na krku, samotnou v tak nebezpečném světě. Yaxovi se zadrhl dech v hrdle. Chtěl řvát, chtěl... znát to parchantovo jméno. Polila ho taková nenávist, protože si slovo a pocit „otec" vzal příliš k srdci a představoval si, co by se stalo, kdyby...

Když byli mladí, Marlie jim nevysvětlovala, proč nemají otce. O to se postarala školka, základní, pak střední škola — spousta lišek neměla otce. Při hlubším bádání se došlo na to, že to tak zkrátka je, již od přírody. Nic, nad čím by se měl jedinec vzrušovat, jen kdyby nebylo vlčích rodin, společenských smeček, klanů a větví, které si tento fakt do tlamy rádi vezmou a neváhají tím okořenit liščin dosud bezstarostný život.

Pak přichází potopa.

Sklopení uší, stažení ocasu mezi nohy, skrčení se před mocnými familiemi větších zvířat. V rodinné jednotě, smečce, se skrývá moc.