Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

3. Skleněná bouře | kapitola dvacátá čtvrtá

Rodina znala slabiny svých členů, a tak se snažila snažila svou krev ochránit, aby nepřišla k újmě. Udělá pro to cokoliv.

Jakmile Yax vyslovil Haxierovo jméno, ten se postavil, obul si boty a zacinkal s klíčky od auta.

Marlie se k Yaxovi přesunula a pohladila ho po šíji. „Zlato. Nedělej žádné unáhlené závěry. Je to jenom déšť."

Není — Yaxova liška cítila ve vzduchu něco nebezpečnějšího; něco, z čeho měl odmala hrůzu, ačkoliv přírodu miloval.

Deka náhlého chladu a studeného potu ho dohnal k třasu. Marlie se zamračila a kývla na Haxe.

„Postarám se o něj," řekl Hax na srozuměnou.

Yax by normálně začal po blízkých štěkat jako vzteklý pes, že není děcko, ale byl příliš soustředěný na pád dešťových kapek — slyšel jednu po druhé, v mysli bedlivě počítal sekundy, v jakém intervalu se déšť pohybuje. Do všeho se opřel vítr — vše Yax slyšel skrz zdi.

Liščí zlaté oči ukázal, aniž by o tom věděl, ale Marlie s Cassandrou se po sobě podívaly s otázkou, co pro něj mají udělat.

„Já vím-" polkla Cassandra; mluvila k Haxovi, nikoliv k Yaxierovi, ač na něj hleděla. „Já vím o někom, kdo by se o něj postaral."

Hax svou roli bral vážně jako celkový život, který vedl, a tak se sestry s vážným tónem zeptal: „Kdo je to? Kčertu, doufám, že nemáš v plánu mě od bratra odstrčit." Zavrčel.

Cassandra se nadechla a prudce po něm střelila nebezpečným pohledem.

„A to říká, dohajzlu, kdo?!" vyjela. „Podívej se na sebe, Haxi! Vedeš vlastní život, už nejste malé děti, které si zachraňují kůži každou sekundu!"

Věčně usměvavému Haxovi přelétl přes obličej stín nebezpečí a dravosti. Cassandra šlápla do vosího hnízda.

„Ty se do toho nepleť, Cassie," skočila do debaty Marlie klidným hlasem bez emocí. „Nemluv o něčem, cos s nimi nezažila."

Sestra zalapala po dechu a zamračila se. Byla zmatená; chce jen chránit své bratry, chce, aby Yax netrpěl, a Hax, aby šel tím směrem, který si určil. Proč ji matka přerušila? To, že je o dva roky mladší než oni, to znamená, že se nemá šťourat do životů svých bratrů? To jí budou zachraňovat zadek jen oni a ona má jen lapět a s pláčem čumět do blba?

Cassandře se zaleskly oči a sevřela pěst.

„Chápu tvé obavy, Cass," zamumlal Hax s přivřenými víčky; koukal na bráchu, který seděl, třásl se a nevnímal okolí. Soustředil se na kmitající déšť — pach strachu kolem něj sílil. „Yax toho má v sobě moc. Mihotá se v něm moc můr, které mu požírají srdce, hlavu a ty debilní emoce. Ten kluk se nemůže ani usmát."

Hax se nadechl, aby zahnal bolestivé vzpomínky.

Marlie si Haxe starostlivě prohlížela — vždy při nich stála, kdykoliv se stalo něco zlého, ale nikdy je nepřinutila o těch věcech mluvit. Přijali to jako své špatnosti, momenty, které sice byly násilné a krvavé, ale byly jen jejich — nechtěli ublížit svému okolí. Marlie to pochopila. Byla té noci vyděšená, když ve dveřích Haxe viděla, jak nese v náručí svého bratra celého od krve a jakž takž při vědomí.

Tehdy byla bouře a Yax dostal při probuzení v bezvědomí záchvat; v tu chvíli se totiž zablýsklo a jeho čerstvě probuzenými smysly projel šok z prvotního zvuku, který zaslechl. Byl dezorientovaný, zmatený a vyděšený.

Marlie si klekla před Yaxe a dotykem na bradu ho donutila pohlédnout matce do očí. Blikaly mu jako staré pouliční lampy, což v přítomnosti vystrašené lišky bylo ještě hrozivější.

„Yaxieri," zamumlala. „Všechno bude v pořádku, rozumíš? Je to za tebou. Už nikdy se ta věc nebude opakovat a nikdy už ji nezažiješ, pokud ji nevyhodíš. Slyšíš mě? Neválej se v té zasrané minulosti..."

Ke konci její hlas slábl, ale oči stále vyzařovaly sílu.

... pokud ji nevyhodíš.

Cassandra položila mámě ruku na rameno, aby alespoň tak silnou duši, jež se pomaloučku tříštila, ukonejšila. Alespoň trochu, protože celá Scaarova rodina měla hrozivé vzpomínky; minulost, která je v přítomnosti zabíjí, ale nikdo jim nepomůže ten zatracený batůžek vyhodit z okna — musí to udělat sami.

... zahoď to.

„J-jsem..." Yax se viditelně třásl tak, že nedokázal mluvit. Vrásky na čele se nakrabatily, protože chtěl mluvit, křičet, ale byl spoután minulostí, která mu zevnějšku uštědřila šok.

Sevřel čelisti k sobě, aby nikdo neslyšel drkotání zubů o sebe. Spojil si dlaně na kolenou a sklopil hlavu, aby na nikoho z rodiny nemusel koukat. Bál se; o svou rodinu, ale především o to, co přicházelo — vzpomínky a katastrofa.

Našel sílu se nadechnout, ale byla to otázka sekundy, než se znovu roztřásl.

Jeho liščí smysly vnímaly vůni deště, avšak i přicházející bouřku. Slyšely kapky vody olizující listy zahrady, cítil vlhký vzduch, který ho obalil do husí kůže.

„D-doprdele," zašeptal Yax a kousl se do jazyka, aby na chvíli utlumil podvědomý strach. Chtěl to spálit na popel, ale nešlo to — bylo to příliš zažrané do jeho hlavy. Nechtěl vypadat tak slabě, ale ačkoliv se snažil tomu zabránit, boj byl marný.

Interiér domu přikryla deka tmy a modré šedi.

„Kdo je to?" šeptl Hax poražený vzpomínkami, s hlavou sklopenou, ale sestře nevěnoval ani jediný pohled.

Nyní si Cassandra nebyla jistá, jestli udělala správně — měla to říct? Bude za to Hax sestru nenávidět, ačkoliv ho nechtěla od Yaxe odsunout? Špatně se vyjádřila.

„Myslíš," nadechla se chraplavě Cassandra. „Myslíš, že jsem s Yaxem nic nezažila? Ani s tebou? Nejste jen vy dva, Haxi. Cože jsi to kurva řekl? Nezáviďme si, jsme jedna krev? Kruci, v jakým vesmíru doprdele lítáš, že si právě protiřečíš?!"

Zvyšovala hlas, pláč se blížil, ale statečně a pevně koukala na druhého staršího bratra, který ji nyní sledoval raněně, ale přesto bez grimasy.

„Cassandro," sykla Marlie. „Uklidni se, prosím. Chceš, aby ten kluk dostal záchvat ze dvou krvavých vzpomínek?"

Z bouře a z její ztráty nevinnosti.

Cassandra si dlaní schovala oči, pak sjela ke rtům; stala se kráskou se zrcadlícími se emocemi, které už nedokázala držet v sobě.

Hax zavřel oči, aby se uklidnil a dostal se k Yaxovi.

„Hele, brácha. Půjdeme do auta, zavezu tě domů."

Liščí máma vypadala, že by si syna u sebe nechala a zpívala mu ukolébavky, ale kdyby tady byl... nedopadlo by to dobře. Strach a všechny negativní emoce by je mohly zabít.

„J-jasně," vydal ze sebe Yax.

Haxier pohlédl matce do očí. „Zavolám ti. Pro příště nevím, kdy se stavím, ale dám ti vědět. A ty," otočil se na Cassandru, „ty mi dej jméno nebo číslo toho, kdo by se o Yaxe mohl postarat."

Cass mlčky přikývla.

Jakmile se Yax posadil do auta, zavřel oči, aby se nemusel dívat na prskavky kapek na skle; potřeboval sluchátka a nějakou hlasitou hudbu, aby i zvuk deště ztlumil na minimum. Prosím, ať nezahřmí.

Vzpomínky natahovaly po Scaarech pařáty a tesáky — celá rodina v sobě dusila zlo, které je kdysi potkalo a zranilo jejich duši.

Ovšem každý se s tím vypořádal jinak.

Yax to stále drží ve svém srdci, aniž by věděl, jak to pustit.