Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤2. Zpěv Starého dubu | kapitola jedenáctá

Yax zůstal v útulku mnohem déle než obvykle. Možná vyčkával, až se dostaví ten hloupý zámečník s opravenými kotci. Možná zůstával, protože útulek voněl po míru, který marně hledal ve svém srdci.

Cade se zastavil u vchodových dveří. „Až půjdeš, nezapomeň zamknout."

Půl hodiny strávil u koček. Pomazlil se s každou, která vyhledávala lásku a sledoval, jak se jim natřásal ocas v projevení spokojenosti. Mlčel, koukal a pohlcoval mír. Mianku ve vedlejší místnosti dnes navštívit nemohl, protože měl obavu, že by jí ve svém aktuálním stavu přitížil.

Přemýšlel hodně o tom, jak celou dobu Cade při Yaxově výbuchu reagoval. Existovala snad mezi alfy výjimka? Proč byl šéf tak klidný? Kdejaký vlk by Yaxovi rozflákal držku, kdyby začal takhle prskat a zároveň u toho projevovat nepatrné zoufalství a nejistotu. Většinou byl trpělivý. Filtroval svoje vzteky skrze sprostá slova, ale nikdy před svými lidmi v práci nevybouchl tak intenzivně. Vyděsilo to i jeho. Ale v jeden moment si přiznal, že se mu ulevilo... jakýsi provaz kolem krku se uvolnil. Nenašel sílu se ani usmát, proto ho kočky láskyplně obklopily a otíraly se o jeho kalhoty jako revoluce kožíškové naděje.

Spustil zabezpečovací mříž, pojistil ji zámky a zkontroloval, jestli jsou zavřená i boční vrata do dvora pro dodávky a auta. Schoval si klíče do batohu, přehodil si ho přes rameno a věnoval svou důvěru chodníku. Cesta uteče rychle, tím si byl jistý, ale už netušil, jestli si ji zapamatuje.

Bylo půl sedmé, slunce ozařovalo střechy a kapoty aut, stále sálalo teplo a nehodlalo ustoupit, dokud nenastane čas. Asfalt smrděl jako čerstvě vylitý a odrážel vlny horka. Přes parná léta nosil tílka bez rukávů, aby schválně ukázal svá tetování, protože věděl, že nikdo kromě něj je nedokáže pochopit. Vysmíval se tak vlkům? Vysmíval se tak své minulosti? Dokazoval tím svůj odpor vůči společnosti? Největší úleva přišla, když jen on vidí v inkoustu příběh podle skutečných událostí... nikdo jiný. Všechna tetování probouzela abstraktnost, Yax si však nechal na kůži obtisknout krutou realitu. Může ji za pár let zhmotnit jinak, možná se však stane, že zapomene, co těmi motivy myslel — protože jak se tvaruje pokožka, bude se měnit jeho pohled. Počítal s tím, proto nezacházel do podrobností. Nezáleželo na nich. Yax byl jediný, kdo zná skutečnost; ani tatérovi, který se ptal na význam, neřekl pravdu.

Zachytil pach divoké srsti. Pak zaslechl, jak se něco odírá o tvrdou texturu. Otočil se k travnatému ostrůvku, v němž trůnil staře vypadající strom. K čertu se stromem, tvářil se vůči němu dost nezaujatě, spíš ho za pozornost chytila duše, která kůru trápila svými drápkami.

Pozvedl obočí, když kočka hbitě škubla hlavou, ale drápy měla stále zaseknuté ve štěrbinách. Třeba uvízla. Vypadala docela mladě, třeba ještě neumí pracovat se zatahováním svých drápů. Ježila kožich, v očích skrývala divoký pohled lovce... šplhala směrem vzhůru, nenacházela se víc jak metr nad zemí, ale zůstala viset na místě. Smrděla a srst měla špinavou.

Jakmile Yaxe zaregistrovala, pohnula se způsobem, až se lišák lekl. Dvěma skoky, díky bohu, že vysvobodila drápy z kůry, se dostala na nejbližší větev a nahrbila se.

Yax se ke stromu pomalu přiblížil. Vytáhl ruku z kapsy a natáhl ji směrem k větvi. Málem spadla, když couvla, ale tentokrát včas drápky vytáhla. Pocit nebezpečí každého naučí, vyvstalo mu na mysli. Dokázal se vcítit.

Tiše ji pozdravil. Ujistil ji, že se nemá čeho bát. Slíbil, že se nepokusí o žádný dotek. Vycítil z ní, že se na to příliš bála — ublížil jí člověk? Nedovolil, aby ho zachvátil aromatický vztek; ne před statečnou kočkou, která ovládala svůj strach před predátorem. Šikovná zrzavá.