Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤1. Noc se skořicí | kapitola šestá

Nezmohl se na nádech. Příliš těžký, příliš riskantní.

Hřbetem dlaně si přejel po tváři, která začínala na určitých místech nabírat modrý odstín a tvořit mapy čiré zlosti. Při pohledu na ruku spatřil krev, kterou vnímal zasychat na horním rtu a výš. Z nosní dírky se valil další pramínek rudého následku.

Oči mu plály jako čerstvě zapálený oheň. V žilách syčel adrenalin, štíhlé ruce plné svalů se dožadovaly další rány, stejně tak zpívalo tancující tetování. Pohyblivý stín vzbudil inkoust, tvořil příběh plný hněvu a boje. Klouby sedřené do krve byly opuchlé, ale bolest se nedostavovala. Dostal mnoho ran, bolest kroutila nervy jen zpočátku, dokud se tělo nepotopilo do umrtvovacího adrenalinu.

Pohlédl na vlka před ním. Vlk pohlédl na Yaxe. Brada vzhůru, dominantní aura střílela a odzbrojovala slabé, dusila i Yaxe, ale protože nehodlal nikdy před vlky ustoupit, nenadechl se. Jen mělce. Pomalu a mělce.

Nesnášel je.

(Tak moc)

Nesnášel, protože se opovážili sáhnout na něco, co je jemu drahé. Ti hajzlové si dovolili přivlastnit něco, co je mu srdci bližší než vlastní tělo. Přivlastnit někoho, kdo jim nepatřil, kdo neřekl ,ano', kdo se nechtěl stát majetkem bez ohledu na provokativní vystupování.

„Budete vždy pod námi, chlapče. Postaráme se o to, aby před námi lišky skláněly hlavy — protože my jsme vládci řetězce — jednoduchá rovnice matky přírody, nemyslíš?" Vlk nabral mlhovinovou siluetu. Zdání, představy, únava i vztek z nepřítele vytvořili pohybující se skvrnu stínu, která korunu nikdy neuvidí. Ani v těch nejhorších nočních můrách.

Stáli v tmavé ulici s kontejnery na odpadky, přesně v místech, kam si lidé z baru chodí vychutnat sexuální kořist, pobít se s konkurenty nebo vyzvracet neposedný a dráždivý chlast. Smrad z odpadků s nepříjemným zápachem lidských zvratků a potu nepatřil do pachového inventáře, bylo to spíš to poslední, co Yaxe zajímalo. Silnější byly feromony. Vlčí a liščí. Vytvořily mlhu tak hustou, že se sem nikdo neopovážil páchnout ani na obhlídku.

Lapil vzduch ústy, protože nos měl ucpaný krví. V polapení noci mu zlatě zářily oči, zornice měl natolik zúžené do kočkovité štěrbiny, že otázka, zda je stále člověkem, by ztratila v záplavě zvířecích myšlenek smysl.

„Nebudu skákat, jak vy písknete," zachrčel a odplivl tekuté železo, pachuť ve svých ústech, když se nechtěně nosem přece jen nadechl. Záhy se narovnal, ignoroval přitom vracející se impulzy bolesti, která působila v oblasti žeber. Kopanec byl zákeřný tah, přesto se Yax držel na nohou, ale dalo mu zabrat narovnat se do pravítka, aniž by ukázal, jak zatraceně to svíralo vnitřnosti. Zlomený nos, to už tu padlo několikrát. Pokus o nalomení, aby spadl na kolena a nezvedl se, zkoušeli všichni už mnohokrát předtím. Teď je důležité vzteknout se; projevit liščí škálu, ukázat auru, tesáky, drápy, oči.

V tomhle případě prohráli oni, protože Yax dnešní nocí nebude poraženým.

Vlci se dotkli jeho sestry a to jim nikdy neodpustí.

„Vy si jen na rodinu hrajete, liško. Budoucnost patří nám, našim rodinným větvím a smečkám, nám, kteří se umí bránit až do úplné smrti, kteří se milují. Co chráníte vy? Hrdost?" Vlk se škaredě zasmál. „Odkud hrdost pramení? Od vašich tatíků? Co by řekl, kdyby tě teď viděl, liščátko?"

Vlk dobyvatel-provokatér obrátil oči v sloup v náznaku hluboké úvahy. Nato mu zazářily oči jako žárovce; obličejem mu prolétla arogance s předem danou pomstou, až měl Yax sto chutí mu přidělit takovou ránu do ksichtu, aby se ten kretén staral jen o to, aby ze země posbíral všechny své zuby.

„Vlastně," zašeptal s vítězstvím v kapse. „Liščátka žádné fotry nemají."

Yax vystartoval.

V ústech cítil vlastní krev, zevnitř ho hlodal plyn bolesti, ucpával cévy klidu a kontroly, zabijácké soustředěni směřovalo jen k vlkovi. Pohmožděniny, které předtím získal, si přály mírnost. Ale Yax zraněním nepodlehl, protože by to znamenalo, že ho skolila a oslabila. Stál, hodlal bojovat, dokud tělo ještě produkovalo bojový adrenalinový arzenál, dokud neochabne, dokud si mysl nepřestane přehrávat scénu; jeho sestru s ubrečenou tváří, která na bratra volala, zatímco se snažila vymanit ze spárů dvou silných vlků. Vzrušených a násilně nabitých šlach, postavy toužící po krvi a ženských křivkách.

Touha po slabých.

Touha po nadřazenosti.

Touha po nevinnosti.

Po její nevinnosti.

Zmlátili ho na podlaze a přibili ho svými těly. Nemohl se hnout, mohl jen probouzet svou vnitřní bestii, růst vzteky i strachy, musel se dívat.

Švihl rukou vpřed, aby utrhl řetězec vzpomínky, který mu dodal sílu, vlk se ráně pohotově vyhnul, ale tohle Yaxův plán nebyl; prudce se zastavil před mužem, vykopl a ostře vystřelil vzhůru. Vlk zaúpěl, než se však stačil chytit za citlivé místo, zrzek nepromarnil ani sekundu a vrazil mu pořádnou šlehu do břicha. Šok a vlna bolesti vlka donutila padat.

Yax ho zachytil, než se koleny stačil dotknout betonu. Sám se neskutečně třásl.

Zrzek rychle oddechoval pod tlakem rozbolavělých svalů, pohmožděnin a nevědomých následků. Čišela mu krev z čela, z koutku úst a nosu.

Pohlížel seshora — bylo to gesto moci, postoj vítěze, jenže kéž by to tímto končilo.

Pravačkou vzal vlka za vlasy a škubl s ním dozadu, aby se podíval lišce do očí; do očí smrti bez náznaku milostivé lidskosti.

Vlkovy duhovky blikaly vzrušením, zděšením, odporem. Na tváři se modeloval posměšný úšklebek. Mohl znamenat naprosto cokoliv.

„Za mou sestru, ty zkurvysyne."

Křup. Vlk spadl tváří na zem, pod ním se začala tvořit krvavá louže, dusil se s tendencí vstát a pokračovat. Prohra psaná nocí.

Yax věděl, že ten hajzl už nevstane. Otočil se a objal se pomstou.

Šel si pro svou sestru.