Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

6.4. Neon, bezpečí a oheň | Cassandra x Revaltine

Bratr byl nevěřícný parchant. Opravdu se vrátila ke vchodu, aby objala svou bývalou spolužačku ze školy – jenomže lidí bylo u dveří jako roztrhaných papírků z výtvarky, a tak Kelsie ztratila. Mohla být kdekoliv – Cassandra měla čich na úrovni, ale v téhle situaci k čertu platnej.

Jeden panák vodky měl její smysly zesílit – spíše se víc cítila jako bahno na botách. Asi potřebuje víc pít, aby si užívala intenzitu liščí maličkosti.

Dost peprně využívala své liščí stránky a to i v osobním životě – v práci, u bratrů, i v domě, když postrádala společnost.

Milovala lidi a měla k nim vazbu, kterou se i přes minulost snažila zuby nehty držet. Přímo hořela první důvěrou, rozdávala úsměvy okolí v podobě jejího ostrého slovníku.

Ač se k dámě taková slova nehodí, každý si to užíval.

Hax byl stejný jako ona – nikdy se nepřestal usmívat. Úsměvy jsou nesmrtelným darem, který dodává okolí podstatu žití. Když je nějaký chlapík nepříjemný, má chuť ho nakopnout do koulí a říct: „Usměj se, ty zatracený prašivče!"

Když se chce vyplakat, udělá to sama doma. Nebo v přítomnosti svých bratrů a matky. S nikým jiným svá tajemství nechovala v náručí, je to jen její dítě, které v srdci krmí hrůzami a chybami, jež učinila.

Možná neřekla Yaxovi jednu zásadní věc, ale ani ona sama to netušila.

Pár mužů u vchodu v pozici ochranky se vystřídalo – v jednom z nich poznala osobu, na kterou se před vstupem do baru usmála.

Byla důvěřivá a naivní, čehož Yax slušně využíval, ale přesto ho milovala.

Právě tyto vlastnosti vložila do úsměvu, ale ochranka o ní nezavadila ani pohledem – bylo v baru příliš mnoho lidí. Kdo by si všiml malé panenky?

Cassandra se však usmála jako dítě, které pocítilo pěst selhání a zklamání, ovšem nedala na sobě nic znát. Proto se elegantně otočila a mířila k baru, aby si dala další alkoholové potěšení.

Sama nechápala, proč se snaží získat pozornost jednoho muže, kterého potkala poprvé v životě. Neslyšela totiž, jak jí liška dává nápovědu – raději si objednala panáka bylinkového Jacka.

Jak ho do sebe kopla, vnímala horkost v těle, jak ji krev syčela energií a pocitem jednoduchosti.

Yaxa nehledala, protože věděla, že on jí sleduje každou minutu; přesto si stejně dělala co chtěla. Byla dospělá; na druhou stranu chápala Yaxovu starost – spojovala je společná minulost.

Ale žila dál. Rozdávala naději.

Ucítila v těsné blízkosti vlčí aroma. Celou dobu měla husí kůži, hlavně na zátylku, ale spíš se radovala z pocitu alkoholického opojení.

Byla až moc blízko – ta vůně.

Zornice jí zúžily a prudce pohodila hlavou ještě předtím, než se cizinec pokusil o zakázaný dotek.

Zamračila se na muže středního věku – vlka.

„Potřebujete něco?" zeptala se s falešným úsměvem – šelma v ní se domáhala pozornosti, ale nebylo jí dopřáno.

Muž se chladně usmál a oči mu divoce zablikaly.

„Mám se tu sejít se svou ženou. Jste jí podobná – až moc, krásko." Tentokrát úsměv nebyl milý, ale přímo slizký a zlý.

Cassandra dala sílu do nohou do případného útoku, ale srdce ji přesto ukazovalo, jaký má strach.

„To vy jste ten zatracený otcův poslíček?"