Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

2. Zpěv Starého dubu | kapitola osmnáctá

Kamery byly vypnuté, ale jen ty hlavní stále blikaly, aby mohly v případě vniknutí rozeznat pachatele. Vše bylo zamknuto – Yax vždy chodil poslední, aby se o to postaral, nyní však odemkl jen jeden vchod – ten zadní, rovnou do veterinární ordinace.

Baine se držel za ním, což ho trochu znervózňovalo; přece jen, byl liškou a tu vlci lovili. Vlk za zády znamenal, že smrt dýchá na krk.

Kočku měl Baine mateřsky v náručí a Yaxovi neušlo, jak se na ni dívá – opravdu sem tehdy přišel s plánem si osvojit nějaké zvíře. Co čert nechtěl, zrovna tu byl nějaký vlčí debil s dobrmanem, který Yaxe akorát tak nasral doběla. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se tam Baine neobjevil. Určitě by se Yax dostal do bitky, a možná pak by dostal z práce vyhazov. Cade už by tak tolerantní nebyl.

„Tady ji polož," řekl Yax; ztuhl. Alfě se nerozkazuje, proto přidal: „Prosím."

Baine skrýval tajemný dolíček, který neovlivnil celkovou jeho elegantně mírumilovně chladnou grimasu. Modré oči upínal na kočičku; jakmile vzhlédl, Yax se včas nedokázal otočit, byl tak přistižen při činu.

Zrzek prudce odvrátil hlavu a měl co dělat, aby mu nezrudly i ruce a nenaběhly žíly. Už tak cítil červeň ve tváři a jak mu hučelo v uších.

Kočka upoutala chovatelovu pozornost, proto ji pohladil, načež začala vrnět; Yax se pousmál.

„Tak holka, ukaž tu pacičku. Určitě je ošklivě zanícená, co?" zašeptal a nepřestával ji obstarávat doteky v zrzavé srsti – zatím se podíval na její tlapku.

Yaxovi se zamračilo obočí – zřejmě ji někdo kopl, ale ne tolik, aby se noha v pořádku neuzdravila.

Obvyklým způsobem vytáhl zpod stolu latexové rukavice a nasadil si roušku.

Neměl v plánu mluvit o tom, co čtyřnohé bude dělat, protože by byla vystrašená. Proto si s ní začal vykládat.

Baine tiše přihlížel, ale nezapomněl se podívat na chovatele, který nevypadal jako člověk se sprostým slovníkem a pěstmi, kterými masakruje vlky – prsty pracovaly lehce a s jemností. Yaxova kůže si nezaslouží takovou neohrabanost v podobě bitek.

Baine byl skvělým pozorovatelem, ale přesto to Yax v hloubi duše cítil, jak se dívá. Chovatel však myslel na kočku, proto neudělal chybu ve svém chování, kočka by to ucítila a nedopadlo by to zrovna dobře.

Po několika dlouhých minutách, kdy na Yaxovém čele stékala kapka potu, obvázal kočce tlapku a jemně se nadechl.

Stále malou zrzavou držel ze zvyku, aby neutekla, ač se díval do vlkových očí; Baine za celou dobu nevydal ani hlásku, nevypadal nervózní, byl pánem trpělivosti – což Yaxe mimořádně překvapením dorazilo.

Yax sklopil zrak ke kočce a zeptal se tichým, zastřeným hlasem: „Jaké jí dáš jméno?"

Baine byl chvíli tiše a Yax málem vítězně ukázal pěst, že i takového klidného vlka dokáže vykolejit, ale bylo by to příliš hrubé – zřejmě by to neudělal – a kdyby náhodou ano, pěkně by si to od sebe sežral.

„Zara," odpověděl Baine. Yax ho kontroloval koutkem oka a pod rouškou si okusoval ret – měl neustálá nutkání se za vlkem otáčet a kontrolovat každý jeho krok a grimasu. Netušil, jestli to bylo instinktem hledat na vlcích slabinu, nebo jednoduše ho to lákalo už jen z důvodu, jak se cítil v jeho přítomnosti. Bylo to děsivé.

„Hezký," zamumlal lišák a kočku pohladil. Zahřálo ho to na srdci. „Holka, moc tu nožku nenamáhej. Doufám, že se s tím hajzlem, který ti to udělal, nesetkám osobně."