Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

3. Skleněná bouře | kapitola dvacátá třetí

Rozkvetlou zahradou se potloukal jako starý známý. Marliino čtvrté dítě vypadalo jako z pohádky — možná zahradě věnovala veškerou lásku, kterou už každý den nemůže Marlie dávat svým dětem.

Tentokrát nebyl žádnou živou duší vřele políben, ale věděl, že je vítán, a že je smečka v domě. Nehrnul se dovnitř hned — zastavil se u dřevěné verandy, vzal si ze stolu popelník a posadil se na schody jako pokaždé, když navštívil rodný dům.

Zapálil si cigaretu.

Uvažoval o všem, co se stalo a jedinou věc, se kterou se má poprat, je pouhé jedno slovo: zahodit.

Zahodit minulost, kvůli níž nenávidí vlky, nenávidí ty, kteří ublížili sestře, kteří prohlásili špatná slova o jeho otci či matce. Minulost plná krve a nenávisti – vše se potom odráží v přítomnosti. Až nyní, kdy mu to každý druhý opakuje, si to uvědomil. Nesnášel filosofii, člověk z ní má jen nafouklou hlavu, a pak je nechutnej na celej svět.

„Ale, alé!"

Yax se nemusel otáčet; věděl už jen podle hlasu a kroku, kdo za ním stojí.

„Cass," přikývl místo pozdravu.

Ruce mu dala na ramena a začala je masírovat. Předklonila se k jeho uchu.

„Cítíš se líp?" zeptala se.

Yax přivřel oči nad pohybem jejích rukou a uvolnil se.

Cítil se lépe?

„Díky tvým drápkům jménem nehty asi jo," zamumlal s provokativním úšklebkem.

Cassandra pohodila hlavou a zakoulela očima. Sevřela jeho ramena plnou silou, až bolestně sykl.

„Blbe, na to jsem se neptala."

Tvoje sestra je na parádní cestě.

Zahodila minulost, která jí nejvíce ublížila a nadále žije. Yax otočil hlavou, aby na ni pohlédl. Sourozenci si dívali navzájem do očí, aniž by kdokoliv mrknutím přerušil ono kouzlo.

„Ještě nevím, sakra," přiznal nabručeně. „Mám o čem přemýšlet. Baine... je asi jiný."

Cassandře se rozzářily oči a jemně se usmála. Pohladila mu svaly, pak mu vjela prsty do vlasů. Políbila zrzavý kožíšek.

„A co jsme ti říkaly?" šeptla s úsměvem a sametovou jemností sestry.

„Říkaly jste toho hodně," zamumlal.

Její vlasy ho zašimraly na krku a líci.

„Úsměv ti sluší, bráško," řekla mu bez skrývaných emocí. Byla šťastná; Yax na ni vytřeštěně koukal, když ho do nosu trefila vůně pozitivních Cassandřiných pocitů.

Vyňala mu cigaretu z prstů a típla ji vedle do popelníku, stejně už doutnal tabák u filtru. Popálilo by ho to – měl pozornou sestru.

„Mám tě ráda, víš o tom?" Kolébala se s ním jako dítě. „Fakt jo. A já s mámou a Haxem stojíme na tvé straně. Jsem zvědavá na mámin výraz, jak tě uvidí. Trpěl jsi vevnitř, určitě hodně. Jinak by ses tak neusmíval. Po každé bouři vyjde slunce."

Yax sklopil hlavu ke svým patám. Zády se opřel o svou sestru. „Jsi nějaká ukecaná."

Cassandra roztomile vyplázla jazyk a poskočila. Yax se málem převážil, ale včas se udržel, aby si nelehl na verandu. Sestřin výpad nečekal.

Cass se otočila za sebe a ve dveřích spatřila Marlie, jak své děti kontrolovala. Yax pootočil hlavu, koutkem oka matku pozoroval, ale bez emocí – ovšem celkově obrnit se nedokázal. Jako by neměl ani sílu.