Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤1. Noc se skořicí | kapitola pátá

Záblesk v očích viděl už cestou k domu. Nedokázal ale říct, jestli značil nebezpečí, protože ani on sám v matce neuměl číst. Jednou se usmívala, pak se zakousla. Střídání tváří, mistryně masek. Nebyla krutá a zlá — jen se bránila ošemetnou zákeřností, když byla vystavena situaci proti srsti. Kolikrát jen si nadřel Yax tlamu, když řekl něco, co by neměl slyšet ani svatý s ďáblem při karetní hře.

Matka kývla bradou směrem k západní části domu, kde kvetla zahrada a spočívala dřevěná veranda. Syn změnil směr, opatrně procházel kolem mohutných křovisek a stromků, které zakrývaly zahradu před zvídavou ulicí. Pedantně dodržoval trasu, určenou kamennými dlaždicemi, aby ho Marlie nezjebala za to, že šlápl na vypěstovaný trávník. Kdykoliv jindy by zkusil štěstí. Ale teď neměl náladu se s matkou střetnout na život a na smrt. Někdy jindy. Teď ne.

Tváří v tvář se setkali na dřevem obložené verandě s venkovním sedacím setem. V rohu pod zábradlím stál malý stolek s křeslem, do nějž se Marlie usadila, ale fajfku na popelník nepoložila.

Yax se posadil na schody z dřevotřísky, aby měl co nejlepší přístup k úniku. Zíral do zahrady. Měl nutkání zeptat se, co od Cadea slyšela a co přesně bylo řečeno od kolegů. Nacházel se v bublině neinformací a štvalo ho to; obzvlášť, když se to týkalo jeho.

„Od tebe něco neslyšet je hotový zázrak," uchechtla se Marlie. Yaxovi rázem naskočila husí kůže plná vzteku.

Přesto si jakoby lhostejně odfrkl.

„Nevěděl jsem, že jste s Cadeem takoví přátelé," odsekl jízlivě, když ticho bylo až moc nevítané.

Zasmála se. „Pozor na tón, synu."

Respekt ho sevřel jako had, sjednotil se s malým strachem a probouzel instinktivní vzorec: útok. Pomalu, pomalu. Ještě ne. Yax totiž rozlišoval dva strachy. Strach z autority a strach z neznámého.

(Strach z matky)

(Strach z vlků)

Strach je stvůra. Strach je krmivo.

„Tyhle záležitosti se rodičů týkají, takže považuji za rozumnou věc, aby mi to Cade sdělil, protože víme, že ty bys to nikdy neudělal."

Yax ohrnul horní ret a nevědomě sevřel pěsti. Marlie věděla, jak na něj.

„Od kdy je to tvoje věc?" otočil se na ni se zamračeným výrazem.

Koukala mu do očí. Štíhlá tvář s bledým make-upem patřila antickým sochám, ale pihy liškám. Rudě nabarvený ohon vlasů měla sepnutý ve skřipci, ale pro jistou nebezpečnost zanechala kratším pramínkům toulavost, aniž by zavazely.

„To, že jsi samotář a vylétl jsi z hnízda, neznamená, že se svět točí jen kolem tebe, Yaxieri." Zaleskly se jí duhovky, načež Yax věděl, že se hranice začala hroutit. Oslovení celého znamenal průser. Svrběl ho nos a zpod pat se vznášel dým.

„Jsme lišky. Víš, co přesně ti řeknou učebnice na škole? Že je náš účel porvat se se sračkami bez cizí pomoci. Samotářskej život plnej hajzlů, kteří ti plivnou do ksichtu, protože ti nikdo nepomůže. CO JINÉH-"

„HODILA jsem vás přes palubu, Yaxieri?" vkradla se do jeho námitek s chladností. „Cassandra, Hax a ty jste děti, které mají mou krev a já se postarám o to, abyste se ve svých samotářských životech nepotopili v hajzlovinách, Yaxi. Ser na minulost a školní kecy, jsou to jen manipulační předlohy. To, žes našel svého druha, je rozhodně moje starost a je třeba o tom mluvit, než si začneš zpívat ty své sebedestrukční sračky, rozumíš?"