Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

2. Zpěv Starého dubu | kapitola dvacátá

Starý dub se stal důležitou součástí jeho stezky domů. Ráno i večer se u něj vždy zastavil, ale po ukončení směny se k němu posadil a vstřebával tu vůni staré kůry, listí a živočišných pachů – kolik jen zvířat tady také zabloudilo.

Lišky či vlci, ač s lidskou podstatou, zřejmě nejsou výjimkou.

Uchechtl se.

Bylo zvláštní čekat na čtyřnohou zrzku, která pokaždé čekala na větvi; nyní má ovšem svůj domov. Už tu není. Byla to zajímavá myšlenka, protože ještě včera tady byla a Yax věděl, že každým dnem její důvěra budovala zájem v jeho osobnosti, která jí neublíží.

Přesto se u Starého dubu vždy zastavil. Sám si to neuvědomil, ale jeho liška ze stromu čerpala jakousi obohacující energii, která v hrudi vibrovala a uklidňovala jeho krvácející srdce.

Zlatýma očima zvedl hlavu k obloze. Slunce zapadalo, a tak tvořilo z plujících mraků své dotekem požehnané služebníky, kteří ji uloží ke spánku. Obloha plná dychtivě pomerančové barvy s přechodem na modrou byla jedna z mnoha důvodů, proč sem Yax chodil po skončení v práci. I nebe bylo svým způsobem kouzelné; liška se cítila alespoň trochu volná.

Vlci žijí v co největších rodinách, aby svět pochopil, že jsou králové. Jenomže nikdo není král.

Chci tě poznat, ale ne drastickým způsobem, jakým to dělává můj otec. Můj vlk vidí svět jinak. Umím být lovcem, ale ne zákeřným a brutálním, když to nechci.

Nebudu na tebe tlačit. Já jsem pevně rozhodnutý, že chci stát při tvém boku, ale pokud řekneš ne, už mě neuvidíš. Chci tě poznat; říct ti a ukázat, že někteří vlci nemusí být zlí.

Neutíkej přede mnou.

Baine Rebroth.

Neslyšně vzdychl. Slova, která si přemítal, se mu zažrala do hlavy jako pitomí brouci. Byl si jistý, že Baine říkal pravdu, ale Yaxova polovička stále frkala a s bolestivou tíhou vzpomínala na noc, kvůli které skončil se sestrou v nemocnici.

Jak s tím vynaložit a na jakou stranu se přiklonit? Věřil své lišce, ale nyní si nebyl jistý její okamžitou důvěrou v Baina. Od chvíle, kdy se poprvé potkali, liška věděla, že s tím vlkem chce pobíhat po lesích a zpívat hvězdám.

Ale jak se rozhodne lidská část?

•••

„Opravdu?“ zachichotala se Holly. Měla v sobě pivo a druhé právě otevřela.

Yax tiše zavrčel. Aktuálně nekouřil, protože bylo takové vedro, že ho pálila hruď, i prsty, ve kterých cigaretu svíral.

Vyblil vše, co se mu honilo hlavou, co řekla Marlie, Cass a Baine. Je to tak? Že se zrovna tento vlk o něj uchází, aby mu otevřel oči?
Liščí psycholožka si opřela hlavu o betonovou konstrukci zábradlí. Vypadala jako žíznící pes.

„Pročž zi takz zsticha?“ Poskakovala jí brada na betonu, takže jí šlo blbě rozumět.

Yax pobaveně povytáhl obočí a otočil se k ní. „Nejsi ožralá?“ rýpl si.

„A ty zi zase mnoc chytry,“ vyprskla. „Jen mne bozli hlava.“

„Nevstáváš ráno do práce?“ zeptal se.

Prudce se zvedla. „Blázníš? V sobotu?“

Yax pokrčil rameny. Někdy chodila i o víkendech, kdy svůj výkon vysvětlila tím, že někteří lidé na tom nejsou moc psychicky dobře. Holly se snažila svému okolí neskutečně pomáhat. Podle její reakce z toho byla už unavená a bylo evidentní, že jí došla šťáva.

„Hele, Yaxi,“ škytla. „Přemýšlela jsem o tvém tetování.“

Yax se po ní překvapeně ohlédl. Tetování? Proč zrovna to?

„Lžeš sám sobě. Víš o tom?“

Zrzkovi se nakrabatilo obočí.

„Co tím zas myslíš?“ zamumlal.

Holly se uchechtla. „Vytvořil sis na těle záminku, aby tě tak společnost viděla, žejo? A jak se vidíš ty, lišáku? Jako lišku bez hrdosti? Dovol mi říct, že to je tvor, kterej přišel o tlapku, ale nehodlá bojovat za to, aby znovu chodil. Smířila se s tím tvoje sestra? Jestli jo, pak je na parádní cestě. Ale ty ses s tím nesmířil, brouku. Říkáš tím, že nemáš hrdost? Ptákovina, Yaxi. Stále napínáš pěsti, kdykoliv kolem projde vlk. A to je hrdost. Zahoď prostě tu minulost za hlavu, nemá cenu se ní zaobírat. Kdyby tvoje sestra na tom psychicky nebyla dobře, seděla by jen v křesle a kolébala se strachy se vzpomínkami. Směje se? Pláče? To je život, Yaxi. Zahoď to prostě do křa – postarej se o to, abys to nikdy nenašel.“

Zahoď to.

Yax si frustrovaně vjel do vlasů a silou si skousl dolní ret; tak, že se z něj spustila krev.

„Sakra,“ hlesl. Holly ho s úsměvem sledovala. „Doprdele práce. Tak jednoduchý slovo a…“

Holly se uškrnula. „Uděláš to? Zahodíš to?“

Yax se opřel lokty a zespoda na ni pohlédl. „Kouzlíš se slovy, tyvole?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Umím se šťourat ve sračkách.“

Yax se natáhl, aby si vzal krabičku cigaret a za pomocí nichž dostal dýmem myšlenky na cílovou odpověď. Zahoď to.

Holly, přiopilá a veselá, se však k Yaxovi přitulila; takovým stylem, že to Yax nečekal a krabička dala liškám sbohem. Ozvalo se lupnutí, kdy krabka dopadla z několika pater na dlaždice před ubytovnou.

Holly se rozšířily oči. Rukou si zakryla ústa. „Hups.“

Yaxa objal stín nasranosti. „Zahoď to, jo?“ zabreptal tichým vztekem. Holly se tiše vzdálila, ale smích neustával.

„Správně, zahoď všechny sračky. Chápeš skvěle, čoveče. I cigarety jsou životu škodlivé, víš?“

Když jí věnoval lišák pohled, Holly se z plna hrdla rozesmála.