Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤2. Zpěv Starého dubu | kapitola dvanáctá

Obdivoval poezii starých mistrů. Zkoumal, jak se dostali k barvám, odlišnostem, abstraktnostem a problémům současnosti, když jediné, co uměli, bylo pít čaje a sedřít si dlaně až do krve, aby zhmotnili představy na papír. Psáno krví, napsal jednou ErnegtFlan. Způsobil jsem apokalypsu v lidech, jimž se hroutil svět. Tohle považuji za vějíř, který jsem sestavil ze svých myšlenek, neboť svět je slepý a nezmůže se nadechnout zkušeností. Moc to bolí, Erne, říkají mi. Já vím, odpovídám. Takhle bolí svět, krása a perspektiva.

Úctyhodný odstup od vlka, který si postavil zeď tak tlustou, že přes ni neprojde ani kus zájmu. Přesto se ten, za nímž běžel, vzdálil. Baine si vzpomněl, jak se mladý muž bez zaváhání postavil Ighorovi. Ale nyní mezi nimi rezonovala bariéra, která vlkovi nedovolila překročit vytyčenou hranici — lišák se obalil nedotknutelností a stal se hádankou pro Ernegta i Baina, kteří se tážou světa, zda se černá a bílá mohou semknout a poznat své stránky.

Baine se za svou kariéru setkal s mnoha typy lišek. Výsledek dopadl pokaždé stejně — byly potrestány. Hierarchie se řídila přírodními zákony, ale nedokázala se postavit lidskosti. Vlci přežívali, protože tvořili smečku; skupinám se klaněla moc, kdežto liškám se přisuzovala slabost za to, že žily samy. Za to, že odolávaly samotě, že jim nezůstal nikdo, kdo by je podržel.

Alfa, beta, omega. Bitevní pole, v němž se neukazuje prstem, v něm se přímo střílí. Záleželo na kategorii, aby se mohli lidé předhánět, stavit si hrady a ve sklepeních si ze své hrdosti vytvářet falešné koruny.

Byl zrzkem fascinován. Dravá část člověka toužila zjistit, co se skrývá v liščí srsti a srdci, protože zaujala dominancí a nebojácností, neboť tohle byly vlastnosti, které se u lišek nevídají často. Proč zrovna on? ptal se zrak světa.

Baine si přisvojil pomyslný bodyguardův kabát, což nebyl tak nevítaný oděv, neboť si její vlastnosti vypůjčoval v práci. Víceméně se věnoval kontrole, analytickému sledování, předpovědím. Směna mu začala až za hodinu, proto měl dostatek času, aby toto náhodné setkání obrátil v průzkumnou misi. Nešlo jen o setkání — nejvíce mu utkvěla v mysli vzpomínka, kdy spatřil, jak zrzavý chovatel přistupuje ke zvířeti. Milé. Jak se od sebe lišily osoby z teritoriálního dravce na pečujícího chovatele?

Bainovo podvědomí bylo chladné a přirozeně predátorské; sledoval zrzka napůl oka, přesto mu neunikl ani nepatrný lišákův pohyb, s jakým manévroval ve vlkově společnosti.

Neubránil se lehkému zamračení.

Odstup, jenž liška udržovala, se zdál instinktivní, zvlášť v blízkosti alfy, ale v pohybech a tváři se ukrývalo něco zdaleka jiného. Nebyla to hrůza z dominance. Ani strach. Respekt? Ne, lišák by v takovém případě hleděl do země a hrbil rameny. Nenávist? Byl napjatý.

Když se mu poprvé zadíval do očí, viděl nejen obrovské zmatení, které svádělo boj s hraničící touhou, ale i nenávistné přesvědčení, jež ho bylo schopné udeřit. Baine už se s těmito pohledy setkal v práci. Vlci pohrdají liškami, lišky nenávidí vlky.

Tato nenávist byla jiná. Intenzivnější, citlivější, houževnatější. Neskládala se z všeobecných pravidel, o kterých vypráví rodiče dětem. Nenáviď, protože vlci jsou zlí. Jednalo se o nenávist, která se přímo dotkla člověka i lišky, fyzicky i psychicky.

Pach. Pohled. Postoj. Baine to v útulku poznal, ale nemohl... chtěl se ho dotknout, proto tak učinil. Běž za liškou, bez které bude tvůj vlk slabý. Jiné. Všechno nabralo rychlý a naprosto jasný spád, který měl mnoho mezer, ale byl ochoten to zkusit, neboť cítil magnet, který ho táhl blíž. Dokonce mu nevadil nádech cigaretového kouře, který z muže vycházel. Neporušil tabu společnosti, nýbrž jen liščí komfortní zónu. Proto si také zrzek udržoval odstup? Baine reagoval moc rychle, uvědomoval si to. Jenže v ten moment, v tom útulku... jako by ho někdo ovládl.