Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

3. Skleněná bouře | kapitola dvacátá sedmá

Baine si byl jistý, že Yax zastupuje vlastnost alf. Ochrana hrdosti, tančících těl a živoucích duší byla vlastnost výhradně alf – jejich instinkty právoplatně zastupovaly pozici mocných, aby se mohly bety a omegy o koho opřít. Jeho otec musel být liščí alfou.

„Ale nevíš o tom, nemám pravdu?“ zašeptal do ticha vlk.

Připomněl si všechny momenty, které spolu sdíleli; ochrana útulku před Igorhem, starost a jistota v bezpečí zatoulané kočky u Starého dubu, touha ochránit někoho, kdo se skrýval tu noc na veterině za dveřmi, ale Yax odešel. Hrdost rodinného jména, ačkoliv svého otce neznal.

Baine si myslel, že Yax byl poloviční alfou, ale sám o tom nevěděl a neuměl s pudy pracovat. Vše, co před několika hodinami v záchvatu Bainovi pověděl, se týkalo nedoceněné a neprobuzené síly, která v lišce dřímala.

Kolem Yaxe vibrovala Bainova energie, šepotající teplo něhy a domova, při němž mohla vystrašená liška poklidně spát. Baine mu daroval veškerou péči v podobě jeho dominance, aby mohl usnout, ukonejšit vyděšenou šelmu, která cenila zuby na svou minulost, ale netušila, jak se s ní poprat.

I přestože umí Yax to samé, co Baine, neví o tom. Důvody, proč se dostával do bitek s jinými, byly, že si chtěl zachovat důstojnost; nechtěl být králem, ale princem, který chrání rodinu a ty, kteří nemají sílu na to se ochránit sami.

Vzduchem se potloukal vydýchaný vzduch, kyselý pot a sotva doutnající ozvěny strachu a bolesti. Stačilo se nadechnout nebo se vrátit několik hodin zpátky a Bainova šelma začínala vrčet.

Vlk si pročísl labyrint dvoubarevných vlasů; vzpomněl si tak na Conraada, který si stále upravuje svůj culík, aby se vyhnul chybám, které mohou být smrtící.

Byl to blbý zvyk.

Baine si stoupl, pootevřel okno, aby se pročistil vzduch a posadil se zpátky na gauč. Odtamtud pozoroval spícího Yaxe, který jemně oddechoval a nechal se hýčkat peřinami. Těžko uvěřitelné, že před hodinou a půl měl potíže s dechem, s kontrolou nad tělem, kterou uvěznily obrazy, na než Yax nikdy nezapomene.

Z dálky Baine pozoroval jeho tetování na nahém hrudníku. Nedokázal i přes silnější zrak dohlédnout až k detailům, ale pokusil se každou čarou pochopit význam, když si ho následně spojí se zrzkem.

Na bicepsu poznal šedým inkoustem noc; bílé tečky hvězd a půlkruh měsíce se slil s lineární kresbou lišky, kolem níž se vyskytovaly cákance temnoty až k dlani – tam v tenkém kolečku byla vyobrazena liščí tlapka. A na prstech měl písmenka – ty Baine zpozoroval v koupelně. Všech pět prstů se věnovaly jednomu iniciálu, ale jen majitel tetování věděl, co to znamená.

Když Yax ulehal se studeným potem a roztřeseným tělem, Baine viděl i inkoustový text na jeho šíji.

Baine měl myšlenku, která by se spojovalo s tetováním, ale význam mu unikal – což byl možná Yaxův záměr.

Pokladnice tajemství a labyrint nepoznané cesty.

I přesto, že Baine strávil s Yaxem málo času, chtěl ho poznat o to více. Toužil mu dát svůj plášť, který ho skryje před nebezpečím světa, naučit ho, jak s těmi instinkty pracovat a ukázat mu, že minulost může z jeho vzpomínek zmizet.

Proč je lovíš? zeptal se ho Baine.

Protože jsou mou součástí.

Jistěže jsou, ale není důvodu navíc, aby se jimi trápil. Neměl zpracovanou techniku, se kterou by se mohl loudat mezi keříky vzpomínek, ale zároveň, aby se těch jedovatých listů nedotkl.

Bainovy duhovky zlatě zazpívaly.

Jed odrovnal Yaxovo tělo do maxima, které mu Baine svou mocí uvolnil a nechal jej padnout. Nemohl se trápit ještě víc, protože by to nemusel psychicky zvládnout, a tak mu Baine jemně pomohl. Spánek byl nejlepší terapií.

Aby Yaxe ohlušil okolní svět, zejména bouře, Baine se postaral o to, aby se cítil v vlkově přítomnost, ač ve spánku, v pohodlí a bezstarosti. Baine koukal z okna a sledoval, jak se matka příroda bouří, vztekle dýchá a zároveň pláče.

Bytem se na pár sekund rozsvítil blesk; tichý, zákeřný.

Vlk zavřel oči a vnímal, jak se čistý vzduch dere otevřeným oknem do bytu. Pak koukl na Yaxe.

Svlékl si upnuté tričko, kalhoty a ponožky. Ukázal tak děsivé noci svá holá záda, ukázal to očím těchto zdí – jizvy, hyzdící jeho kůži od vlastního otce. Za to, že se jako mladý nedržel postupu otcova učení, jeho rozkazům a rodinné tradice. Za vše, s čím Baine nesouhlasil, byl potrestán.

Ačkoliv otce nenáviděl, musel mu poděkovat za to, co ho naučil – jenomže ne podle otcových představ; všechno si Baine přivlastnil dle vlastního rozumu.

Baine si klekl, svaly zatancovaly, načež se zhluboka nadechl.

Šelma začala tiše zpívat pochmurné noci, ale jediné, na co myslel, byla liška, která se léčila spánkem.

Otevřel oči a svět zintenzivněl; čtyři mohutné vlčí tlapy se dotkly podlahy. Šedá srst se roztřásla, aby si zvykla na změnu na těla, pak se podívala na postel a zvedl ouska.

Zrzek stále spal.

Baine ve vlčí podobě skočil na postel ladným pohybem, zatočil se a ulehl k Yaxovi; k lišce, se kterou protancuje noci i za deště, kterou bude milovat.

Vlk uslyšel cinkot Yaxova skleněného srdce, které se roztříštilo, aniž by ztratilo tvar – stalo z něj lesknoucí se železo.