Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

3. Skleněná bouře | kapitola dvacátá pátá

„Neuvažuj nad tím."

Zrzek se ironicky uchechtl. „Sorry, Haxi, ale... to nepůjde. Všechno se to vrací."

Hax se soustředil na jízdu, ale to neznamená, že nevnímal slova svého bratra.

„Jenom si tím zprasíš život, Yaxi. Osvoboď se od toho hnoje."

Yax se zachvěl zimou — jako by auto nasálo sílu deštivého počasí, jež v Yaxových očích vypadalo mrazivě, krvavě a bolestivě.

„Proč to všichni říkáte," zašeptal zoufale. Téměř nevnímal svá slova, protože byl unavený a vyděšený z představy, že jistě za chvíli zahřmí. Stačí jediný záblesk a z Yaxe bude máčka, která nebude schopna vnímat.

Zaměřil se na kapky na skle. Prudce ho praštila vzpomínka, až zatajilo dech a srdce mu tlučelo hrůzou a strachem, že ten moment prožije znovu.

Když v sedmnácti hledal svého psa a byl poprvé políben zlostí vlků v kaluži vlastní krve, Hax ho našel v bezvědomí. V tu chvíli, kdy ho bratr vzal na ramena, se zahřmělo a začalo pršet. Ovšem zrzek byl v bezvědomí; Hax dostal čerstvě řidičák, a tak naložil bratra do auta. Jakmile se zablýsklo podruhé, Yax sebou škubl, začal se bolestivě zmítat a křičet  pejskovo jméno s brekem — načež procitl, jakmile nebe protnul další blesk.

Zornice se mu zúžily jako tenkrát v Haxovém prvním autě.

„Ty vole," pročísl si frustrovaně Hax nagelované vlasy a vydechl. „Yaxi, kurva, nepřemýšlej nad tím. Udělej to aspoň pro mě. Nejsi v tom stejným autě jako předtím, není ti zatraceně sedmnáct a nešel..." odmlčel se.

Nešel jsi hledat psa.

Yax zavřel oči, splašeně dýchal jako astmatik. Kdyby ho nyní kdokoliv zmlátil nebo mu vystříbřil slovník, s Yaxem by ani nehnulo. Ztratil onu hrdost, kterou podle Holly měl. Zatraceně smutný.

Připomínal slabé lišče, které čeká, až zahyne v osamoceném doupěti.

Auto zastavilo.

„Vysedej. Pohni si, než se to stane. Dělej, bratře," prskl Hax. Yax se soustředil na slova, ale jako by se mu význam vyhýbal obloukem. Počítal sekundy, minuty.

Hax otevřel dveře, načež byl hned od hlavy k patě mokrý, instinktivně se přikrčil, ale dešti nezabránil.

Měl v hlavě mlhu, záblesky té noci, kdy ležel zmlácený v ulici, kdy hledal svého psa, kdy zjistil, že si vůně bouřky neužije, se vracely jako stíhačky. A narážely do jeho hlavy jako bomby, série bolestivých ran, které přinutily staré jizvy krvácet.

Sakra, co mám dělat. Bojím se, kňučel v duchu. Bojím se vlastní minulosti.

Yax zadržel dech hned nato, co ho násilím Hax vytáhl z auta. Liška cítila na kožíšku jehly v podobě kapek, zimu, která nebyla příjemná a hlavně; stala se noční můrou.

Yax nedokázal vnímat cestu, Hax ho vláčel za sebou jako kus hadru, vlastní dech nestíhal a měl pocit, že mu pukne srdce.

Jakmile ucítil vůni svého bytu, necítil se v bezpečí. Slepě se dostal do koupelny takovou rychlostí, že musel vyděsit i sousedy dole, ale žíravina, která ho dusila, značila jediné; přichází blesk — moc, která ho zabíjí, děsí a činí ho slabým, slabším než ve skutečnosti je.

Haxe vypustil ze své sféry. Tupě zíral na kachličky, v nichž se odrážely obrazy mladého já, psa od otce a ostrého probuzení bleskovým mečem v Haxovém prvním autě.

Starostlivý bratr poslouchal Yaxův přerývaný dech za zavřenými dveřmi koupelny, ale neopovážil se vkročit dovnitř. Zavřel pevně oči. Odjakživa věděl, že ho všechny ty svinstva v budoucnu doženou a bude takhle trpět. Snažil se ho zachránit, myslel si, že svou blízkostí umožní Yaxovým vzpomínkám utéct, ale stále v něm dřímaly. Liška musela trpět.

Hax koukal na svůj prsten, dotýkal se ho, ale myšlenkami byl jinde. S určitým odstupem se vracel zpět, kdy svíral zakrváceného bratra v náručí, zatímco u Marlie viděl ten nejzděšenější výraz, který u matky mohl kdy spatřit.

„Dohajzlu," špitl Hax. Toužil svému bratrovi pomoct, ale nevěděl jak. Sám si prošel sračkami, aby se odpoutal — zajedno mu pomohl jeho snoubenec, ale krvavě se s tím popral sám. Jinak to nefungovalo.

Hax se zatoulal bytem, aby našel nějaký ručník a usušil si trochu oděv a hlavně vlasy — zůstávaly po něm loužičky.

Pípla mu zpráva.

Okamžitě telefon vytáhl a přečetl si textovku od Cassandry, která jim snad pomůže. Byla to jediná možnost a pokud nezabere ani ona — pak se s tím musí Yax poprat sám, ale bude to bolestivé a srdcervoucí.

Hax dokázal s jistotou říct, že nechce Yaxe sledovat, jak znovu umírá, slábne a nedokáže dýchat. Pokud s tím nic ten kluk neudělá, nikdy se neusměje a bude trpět. Bude se bát nejenom bouřky, ale taky se stane do smrti chodící mlátičkou všech vlků, které potká cestou životem.

„Nejsi takový vůl, Yaxi," vzkázal Hax dveřím, za nimiž Yax přežíval; slyšel jeho nepravidelné nádechy. „Zabojuj."

Vyšel z bratrova bytu, udělal pár kroků a zaklepal.

Ve dveřích se střetl se zrzavou dívkou s šátkovou čelenkou ve vlasech a lehkými kruhy pod očima. Zmateně se na Haxe podívala a zamrkala; nato se zářivě usmála.

„Ten obličej znám. Nejste Yaxovo zrcadlo o sedm let starší?" zavtipkovala.

Hax normálně využíval formalitu ku svému prospěchu, ale nyní nebyl čas. „Jsem Yaxův bratr. Je v pekelné kaši a dostal jsem na vás kontakt..."

Mladá žena jménem Holly — liščí psycholožka — se zamračila. „Co se děje?"

Hax se pousmál. „Pokud ho dobře znáte, minulost ho dohání, zatímco on se čabře v blacku," řekl.

Holly se rozšířily oči.

„Podle vašeho tepu je to vážný," podotkla.

Hax pootevřel překvapeně ústa; ta holka nebyla psycholožkou jen tak.

Dívka se povzbudivě usmála a zvedla palec. Otočila hlavu za sebe, jako by měla v bytě hosta a houkla:

„Tak, kovboji, teď je řada na tobě."

Hax zaregistroval šmouhu, ale identifikaci nestihl — věděl jen, že se jednalo o vlka, jehož pach mu byl velmi známý.