Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

6.3. Jedovatá zbraň | Marlie x Alexandr

Jako by plánovala útěk z vězení.

Vždy po škole utekla do obchodního centra, aby si koupila oblečení, které jejími rodiči nebylo přijímáno – nazvali jej ošuntělým a špinavým.

Tajně si je schovávala, aby probudila své rebelství, osobní povstání, kvůli kterému si vždy myslela, že se rodiče změní. Posledních let zpátky však přestala na rodinu hledět, ale spíše se věnovala jen sobě – to, co si přeje jen ona.

Marlie Jones dokázala přechytračit i své rodiče, kteří si mysleli, že nemůže být tak inteligentní. Jenže oni byli těmi, kteří ji k tomu učili, aby mohla vládnout světu.

Možná byli zklamaní, že se jim narodila omega, jež ve skutečném světě znamenala slabý článek společnosti. Jakákoli představa o tom, že kdyby se vše pokazilo, a skončila by na ulici bez ničeho, ji hnal dál, aby se do sraček nedostala jen tak jednoduše.

Mistrně si založila nový účet, obelhává tak matku s otcem, kteří ji sledují na každém kroku.

Nikdo jim ještě neřekl, že peníze neznamenají vše. A pro problémovou dceru, na kterou se dívali skrz prsty s jistým úmyslem, to neznamenalo vůbec nic.

Marlie měla své představy o tom, jak může být silnou. Přijímala mlčenlivě učení jejich soukromých učitelů, i těch v soukromé škole, ale nikdy nešla podle jejich plánů – vše obracela ku svému prospěchu.

Oblékla si starou odnošenou mikinu za pár šupů ze sekáče, kam měla zakázáno chodit, protože to byl obchod pod jejich úroveň.

Přehodila si kapuci přes hlavu, rozčepýřila si ohnivě zrzavé vlasy a pohlédla na sebe do zrcadla. Kouřové stíny, které se táhly vodorovnou linií od ucha k uchu, připomínaly divoženku, které jen zářily bělma a duhovky.

Sundala všechny drahé šperky, náušnice, skřipce, věci, za které by si mohli bezdomovci koupit jídlo na měsíc. Schválně je odhodila na zem, vzala rtěnku a napsala na zrcadlo vzkaz.

Uvidíme se na druhé straně.

Ušklíbla se; její plán byl vždy tak šílený, ovšem nejšílenější bylo, že za pět minut vejde do jejích dveří bodyguard, aby zkontroloval, zda je v domě. Bylo jich tu všude, i na zahradě.

Usmála se a stáhla si kapuci více k očím. Kolem ní zářila lišácká nálada, kdy její šelma v nitru nadšeně poskakovala, klubko dobrodružství a vzrušení milovala nejvíce.

Bohužel vždy skončila na policii, protože rodiče vyhlásili pátrání jako po ztracených sousedech v moři.

Otevřela okno, kterým jistě v budoucnu již nevyleze, protože ho zabezpečí, ale to jí bylo jedno – byla chytřejší, než oni. Kdykoliv si najde cestu, aby odtud zmizela, alespoň na chvíli.

Učili ji, jak chodit. Jak se usmívat, jak mluvit, jak poznat inteligentní osobu od lháře, po majitele firem, kteří mají blízko ke krachu nebo naopak k bohatství.

A proč jí to učili? Aby z ní udělali svou loutku. Až rodiče nebudou moct, ona převezme žezlo, bude se mordovat jak kůň, aby se na stará kolena měli dobře.

„No jasně, vy sralbotci,“ usmála se, když seskočila do zahrad. Jako liška se dotýkala země; neslyšně a nenápadně. Skryla se především před lidmi, ale s přírodou souzněla. Úžasný pocit, když ani alfy, které pozemek hlídají, nedokáží zbystřit tak malicherný pohyb její maličkosti.

Na co vás jen matka platí? Napadá mě jeden důvod.

Zakoulela očima a dala se do pohybu. Nejvíce pozornosti věnovala velkým keřům a stromům, kteří ji spolehlivě chránili, což byla krásná magie – člověk a zeleň.