Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

5. Stříbro a popel | kapitola čtyřicátá první

Zběsile se hrnul ulicí, kterou neznal nazpaměť jak je zvyklý u liščí ubytovny.

Srdce snášelo kolaps, dechu se nemohl věnovat, protože čas utíkal a on se nemohl zastavit, aby učinil jeden zdravý nádech. Musel utíkat.

Pot z rychlé akce mu zvlhl zrzavé vlasy, na dlaních a krku mu naběhly žíly, neb se krev rozproudila divokým stylem; sebemenší myšlenka na to, co právě zjistil, ho napumpovala k rychlejšímu běhu.

Nic u sebe neměl, ani telefon, ani peněženku, ale to bylo to poslední, na co myslel.

Adrenalin v jeho tělo porážel vítr, zdravilo ho ranní slunce, ovšem nebylo čas na vítání nového dne. Vše utíkalo s ním, ale v pomalejší scenérii.

V duši plakal, narážel do zdí a labyrintů, kdy nemohl dýchat, ale slzy ještě nevyšly na povrch.

Kousl se dravě do rtu, aby zabránil křiku. Nohy ho pálily, ale nehleděl na své tělo — vše bylo nepodstatné přesně jako okolí, kdy se svět probouzel.

Opomněl včerejšek. Naprosto vše, protože jediná věc, na kterou myslel, byla blíž a blíž.

Hulvátsky otevřel vchodové dveře do útulku na příjem, slepě a divoce se otočil doprava, nevnímal žádné zvuky, jen svůj cíl.

Jakmile trochu zpomalil, poslechl si ryk svého srdce. Krev mu šuměla v uších.

U klece stál Seerd, Timon a Alyška, kolem nichž se vznášela oblaka pochmurnosti a hlavně strachu, jak se tomu postaví čelem Yax.

Divoce dýchal, ale nenacházel sílu se uklidnit. Byl vyděšený, nechtěl na nic ani pomyslet, protože by se jednalo o sebezničující moment.

Hlavně Timon páchl po největším strachu — on byl totiž člověkem, který se odvážil zvednout telefon a Yaxovi tak brzo ráno zavolat.

Yax se třásl, i jeho nohy nespolupracovaly, když se blížil k jedné jediné kleci, kde ležela Mianka. Nechtěl na ni ani pohlédnout, ale zároveň ani nechtěl mrknout. Nechce přijít o poslední sekundy, nechce ani přemýšlet nad tím, že kdyby utíkal rychleji, byl tady s ní déle.

„Mianko," šeptal.

Cítil její sotva vnímatelný dech, jako liška chápal, co se děje. Patřilo to k životu a navíc vždy tušil, že ne vše je nekonečné. Řekl mu to i Cade.

Ovšem za celé ty roky se alesponˇsnažil, aby prožila svůj život co nejlépe, aby si hrála, vrtěla ocáskem, mňoukala a byla s někým, kdo ji má rád. Aby alespoň pocítila lidskou lásku, když nemohla najít domov.

Byla hrdinka.

Yax cítil v hrdle sucho, málem se rozkašlal, jak nemohl polknout, ale hlavně cítil sůl, která se drala na povrch.

„Nechceš vidět nikoho breče, že, Mianko?" zaskřehotal Yax, párkrát mrkl, ale neodtrhl od ní pohled. Šedivá kočička ležela, ale nehýbala se — odpověděla však němým a sotva viditelným otevřením tlamičky. Slabě; poslední mňaukot.

Alyška si dala dlaně před ústa, dva lišáci vedle ní se jaký takž drželi s emocemi na uzdě, aby odchodu nepřitížili — ale hlavně si nedovedli představit, jak se cítí Yax.

Yax natáhl roztřesenou ruku, aby pocítila zlatý dotek ve své myšičkové srsti. Aby ucítila poslední projev lásky, liščí maličkosti, která v jejím pohledu nikdy neřekla nic sprostého, nic nehezkého. Ukolébavky, příhody a pohádky.

Yax se kousl do rtu.

Ani nesklopil hlavu, neudělal žádný zbytečný pohyb.

„D-" Yax prudce zamrkal a skrz rty se nadechl, jednou, dvakrát. „Děkuji, zlatíčko."

Děkuji za všechny momenty, kdy jsi při mě stála, kdy ses ke mně přitulila, abys mi darovala odvahu, abys mi ukázala, co je láska. Díky, žes tu byla od mého začátku, tehdy na mě zamňoukala a ukázala oči zlata, které se chtělo mazlit a hrát.

Jsi hrdinka, kterou budu mít vytetovanou na malíčku.

Poslední nádech.

Alyška se tiše rozplakala.

•••

Netušil, kdo Bainovi zavolal.

Netušil ani, kdy došel, protože žádné zaklepání ani hlasy za dveřmi kanceláře neslyšel.

Seděl v křesle, prázdně zíral do vzduchu, oči koukaly do ničeho a myšlenky utvořily smyčku, kterou nedokázal pochopit.

Baine tiše zavřel dveře a bez násilí se k chovateli přiblížil; snažil se, aby nepřipomínal nepřítele. Nehodlal ani vypustit svou auru, která by trpící duši uspala. Nechtěl nic takového udělat, ačkoliv mu drásalo srdce, že Yaxe takhle vidí.

Yaxi se najednou zaleskly oči — kousl se však přísně do rtu, přímo do strupu, ale bolest byla ta poslední emoce, kterou vnímal. Ne; byla úplně první, ale svírala ho tak, že ji nedokázal pojmenovat.

Baine si klekl k němu. Yax popotáhl a bez přítomnosti otočil k vlkovi hlavu, ale vypadal jako polomrtvý.

Baine udělal submisivní gesto, aby Yaxe nerozčaroval, koukal na lišáka zespoda. Jemně mu koukal do očí, zatímco se dotkl Yaxovy pravé dlaně, aby pocítil podporu a lásku.

„Nejhorší u alf je, když se snažíš někoho chránit, ale selžeš."

Yax přivřel oči — tento malý pohyb dal slzám svolení spatřit světlo reálného světa.

„Byla," zakoktal se, „byla tu se mnou... od samého začátku. Mianka..."

No tak, zlatíčko.

Chlapi přece nebrečí.

Baine sevřel jeho ruku.

S monoklem vypadal jako zbité dítě — nejvíce však trpělo jeho nitro a obzvlášť liška, která zpívala smutnou píseň tomuto dni.

„Ale tady," řekl Baine a vzal Yaxův malíček. Políbil ho a zadíval se do oříškových očí. „tady ji budeš mít."

Pak se pomalu prstem posunul k Yaxově hrudi.

„A zde bude zpívat napořád."