Loviště stříbra a popela (PŘEPIS)

〤2. Zpěv Starého dubu | kapitola čtrnáctá

Zabouchl dveře s nelítostnou silou. Dřevo sténalo bolestí, kovové zámky ostře zarachotily. Kdyby zde visely obrazy, dozajista by spadly.

Batoh odhodil k botníku, na věšák pověsil klíče a držel se, aby nepraštil do všeho, co mu překáželo v cestě za vypínačem. Kterej debil nenainstaluje vypínač u dveří? Na zezlátnutí zraku byl unavenej.

„Debile."

Zrzek ve tmě ztuhl. S nově nabitým sebevědomím, kterou hrozba vyvolala, se vydal do obývacího pokoje. Cestou, ač ho pálily oči, se vystřídala lidská hněď s liščí zlatou. Jako žárovky v temnotě. V přítmí narazil na siluetu postavy, načež zbystřil a byl nachystaný... kdyby čich neprozradil něco jiného.

Zvedl bradu, aby se zeptal, co tady do prdele dělá, ale CassandraScaar ho předběhla, jako by uměla číst myšlenky nebo brilantně číst z pachových stop.

Rozsvítila lampu u gauče.

„Klíčky," usmála se zlověstně. Na vztyčeném prstu spočíval svazek klíčů, ale největší důraz kladla na ten se žlutým plastovým kloboučkem, který dával svojí matce. Ne sestře.

„Co chceš?"

Cassandra zamyšleně našpulila rty a pohlédla ke stropu. Ukázala tak dokonalé rysy tváře, symetrické a štíhlé, příliš štíhlé, linie, kolem níž se plahočily lokny zbylých pramenů, které se nedostaly do culíku. Normálně je měla sestra rozpuštěné, vlasy se jí tak dotýkaly zadku.

Už jen kvůli těm světle zrzavým kadeřím, jejichž konce byly značně tmavší, žádala o pozornost. Dělalo to z ní královnu. Ženu, která stojí za to stát se ulovenou. Bledá kůže dominovala představě, že se jedná o panenku, kterou je potřeba chránit před světem. Co se Yax nadělal průserů, když odháněl otravy, kteří jí nedali pokoj.

Ale za největší drahokam považoval její zelené oči, tekutá tráva, průzračná voda přírody, ráje, letní louky. I v liščí podobě se podobaly spíše listům než slunci.

Sestra se rozvalila na gauči, nashromáždila si všechny polštáře za záda a připomínala bohémskou tanečnici, které by teď nejradši zlámal krk za to, že vstoupila do jeho teritoria.

„Víš, jaký je problém lidí, co se setkaj s Marlie?" zeptala se.

Yax se nechápavě a zároveň opatrně zamračil. Vzápětí hledal v sestřiných slovech nějaký háček, souvislost, kterou by překroutila do dokonalého a nečekaného slovního útoku. Stačí chvíle nepozornosti. Vlci se nemotají kolem horké kaše, vřítí se do ní okamžitě. Zato lišky se činí pomalými pohyby — sledují kořist, analyzují prostředí a hledají sebemenší chybu, sebemalou příležitost.

Ale protože oba žili pod střechou Marlie Scaar a její houževnatou a dravou povahou, kterou jim vklínila do hlavy, věděl, na co se předpřipravit. Cokoliv vypustí z úst, nelízne ho to. Nedovolí jí to.

Cassandra odevzdala svou divokou vůni vzduchu. Nyní hleděla na bratra jako chladnokrevná zrůda.

„Ta ženská se pyšní čichem. Ne všichni ho uměj používat. Ta ženská má taky vědomosti, ale lidi mají problém ve chvíli, kdy si myslí, že je pouhopouhou omegou, co se jen stará o děcka. Lidi si automaticky vyvodí to, že je sama a otec je bůhvíkde. Využijí toho. Ale máma, dejme tomu, je taková mamá královna podsvětí."

Yax pozvedl obě obočí. Ačkoliv se trochu ztrácel, sestra říkala něco, co už dávno věděl. „A?"

„Říká se, že děcka získávají dominantní vlastnosti svých rodičů. To aby člověk věděl, s kým se baví, že? Jsem ženská, bratře. Podívej se do mých očí a řekni mi, co vidíš."