The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 39

V tu chvíli se mi naskytl pohled na Nialla připoutaného pouty.

Teda alespoň jsem si to myslela, dokud se nepostavil a ruky zpoza zad normálně nevytáhl. Celého jsem ho očima prozkoumala, ale neviděla jsem na něm nic podezřelého. Krev, škrábanec, nic. Nechápavě jsem vyhledala jeho oči, které byly očividně zklamané. Udělala jsem něco špatně?

"Nialle? Co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě a jedno obočí vyzvedla nahoru.

"Nic," řekl s povzdychem. V jeho hlase jsem neslyšela žádný bolestivý podtón. Co se to děje?

"Nic?" povytáhla jsem i druhé obočí a rukou si prohrábla vlasy. Moje oči začaly pomalu zkoumat prostředí kolem nás. Byla to taková menší místnost na uklízecí potřeby. Metly a tak. "Ale vždyť jsi mě pomalu prosil o pomoc," otočila jsem svůj pohled zpátky na něj.

"No... já to hrál," sklonil hlavu a poškrábal se na zátylku.

"Co? Proč?" zeptala jsem se rychle. Byla jsem ještě zmatenější než předtím.

"Já... eh...," odmlčel se se stále skloněnou hlavou. "Chtěl jsem zjistit, jestli umíš to, co moje matka," zvedl na mě konečně hlavu. Jeho odpověď mi ale vážně nic nedala.

"Jak to myslíš?" Bylo to, jako kdyby mluvil jenom v hádankách. Pořád jsem se ho musela na něco ptát.

"Myslím tím... Jestli máš ty samé schopnosti, protože ty každý anděl nemá," podíval se na mě skrz jeho řasy a na jeho rtech se vykouzlil menší úsměv.

"Co?!" vykřikla jsem naštvaně a rozhodila své ruce do vzduchu. Jeho úsměv ze rtů okamžitě zmizel. "Tak já se o tebe bojím, že kdo ví, co se ti stalo a ty to jenom tak hraješ, aby jsi zjistil, jestli mám nějaký blbý schopnosti?!" vykřikla jsem znovu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť kvůli němu jsem se tu málem složila strachem! "To jsi mi prostě nemohl říct zkus udělat tohle a tohle?" zeptala jsem se už ne tak nahlas a naštvaně, spíše frustrovaně. Mezi námi zavládlo ticho. Čekala jsem, že se mi alespoň omluví, ale on tam jen tiše stál s očima zabodnutýma do země.

Tohohle Nialla neznám.

Vždyť úplně na začátku, když jsem se tu teprve octla, by ze mě klidně vysál krev! A teď? Stydlivě přede mnou stojí se skloněnou hlavou. Je tahle proměna vůbec možná za tak krátkou dobu? Za ten měsíc, co tu zhruba jsem?

Jelikož se Niall k ničemu neměl, rozhodla jsem se k němu vykročit. Hned jak jsem se pohnula směrem k němu, jeho hlava vystřelila nahoru a očima mě celou zkoumal. Pomalým krokem jsem k němu přešla a zadívala se do jeho očí. Chvíli jsme se dívali z očí do očí, dokud Niall konečně neprotnul to ticho.

"Promiň," šeptl skoro neslyšně. Na chvíli jsem sklonila hlavu, stejně jako Niall před tím, a mlčela. Chtěla jsem si dát chvíli na čas. Chtěla jsem, aby jen s nervozitou čekal na mou odezvu.

Pro sebe jsem se usmála. Když se nad tím tak zamyslím, je to docela vtipné. Niall se chová jako kdyby ještě nebyl pořádně vyspělý, což se vcelku pere s tím, že už 'žije' tak dlouho.

Konečně jsem zvedla hlavu, s úsměvem pořád přetrvávajícím na mých rtech. Jakmile si Niall mého výrazu všiml, jeho tvář se povolila z nervózní grimasy. Bylo očividné, že se mu ulevilo, jelikož mi úsměv s radostí oplatil.

"Já...," odmlčel se a na chvíli svůj pohled přesunul nade mě. S očekáváním jsem se dívala do jeho očí putujících po pokoji. "...vážně promiň, nevím, na co jsem myslel," sklonil své oči zpátky na mě. Nasadila jsem přemýšlející pohled, ale Niall už z něho poznal, že to jen schválně natahuju a tak se jeho úsměv začal zvětšovat.