The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 12

V noci mě probudil výkřik. Ženský výkřik. Rychle jsem se posadila do sedu a rozhlédla se po pokoji. Jediné světlo bylo to měsíční, které dovnitř pronikalo skrz okna. 

Výkřik se ozval znova. Poznala jsem, že to jde zezdola. Rychle jsem ze sebe zhodila deku a vyběhla po schodech dolů. Zpomalila jsem a ruku položila na chladné dřevo zábradlí. Šla jsem podél něho až dolů, kde jsem se zastavila. Zaposlouchala jsem se do kostela. Po chvilce se výkřik ozval znova. Tentokrát hlasitěji. Zaměřila jsem se na místo za sochou, odkud se výkřik ozýval. Pomalu a opatrně jsem se tam začala přibližovat, dokud jsem nečelila dvěřím za sochou. Výkřik se znova ozval. Nevydržela jsem to, zhluboka se nadechla a rychle otevřela dveře. To, co jsem tam uviděla, mi vyrazilo dech.

Niall měl svoje tesáky zakousnuté do krční tepny nějaké dívky. Zděšením se mi rozevřely oči a já začala ze strachu histericky křičet.

"Ne! Nialle! Nech toho!"  vykřikla jsem.V tu chvíli se Niall otočil na mě a zmiňovanou dívku pohodil na zem. Pomalu se rozešel mým směrem. Těsně přede mnou se zastavil. Zvedla jsem k němu hlavu a s respektem jsem se na něj dívala. Udělá mi něco? Tahle otázka mi vrtala hlavou celých pár sekund, co jsme byli potichu, i když se mi to zdálo jako věčnost.

"Ty mi nemáš co rozkazovat" ušklíbl se a svoje ruce dal na moje ramena. Odtrhla jsem od něho oči a podívala se na jeho ruce na mých ramenách, které na nich volně ležely. Pak jsem k němu znova zvedla pohled. Jeho úšklebek byl ještě větší. Začala jsem se chvět strachem.

"Už jsem ti řekl, že z tebe můžu klidně vysát život. Nechápu, že jsem to ještě neudělal" pokrčil rameny a vrhnul se na můj krk. Jeho tesáky se hned zakotvily v mé krční tepně. 

***

"Nialle! Ne! Nech toho!" křikla jsem a ošila sebou. Rychle jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji, do kterého teď vnikaly sluneční paprsky. Byl to jen sen, byl to jenom sen, uklidňovala jsem se.

Úlevně jsem vydechla a posadila se. Utřela jsem si spocené čelo a sundala ze sebe deku, aby mi nebylo takové horko. Ten sen ve mě sice probuzoval vlnu strachu, ale ještě více ve mě probuzoval zvědavost. Byl by mi schopný Niall ublížit? Tahle otázka mi výřila v hlavě. Ale teď jsem byla i více zvědavá, co je za dveřmi za sochou. Vedla tam cestička krve. Zabíjel tam lidi? Nebo to byla jenom zvířecí krev? Všechny tyhle otázky mě vedly jenom k jednomu - zjistit to. Musím se podívat za ty dveře nebo mě bude zvědavost pořád zžírat. Prostě musím. I přes strach, který uchovávám kvůli nevědomosti, co mám očekávat. 

Posadila jsem se a nohy svěsila z postele. Hned jsem se ohla pro boty, které jsem si obula. Zadívala jsem se na ně. Sportovní, červené tenisky od Niku. Vzpoměla jsem si na včerejší rozhovor s Niallem. Je neuvěřitelné, jak se mi v jeho přítomnosti dokážou měnit emoce. Od strachu, přes naštvanost a štěstí až po lítost. Pomalu jsem se postavila, aby se mi nezatočila hlava a vydala se přes schodiště až dolů. Postavila jsem se čelem k soše a zadívala se na ni. Bohyně, vzpoměla jsem si. Pomalým krokem jsem se rozešla až za sochu, kde jsem se zastavila a čelila dveřím stejně jako ve snu. Zhluboka jsem se nadechla a chytila kliku. Napočítala jsem si do tří a rychle otevřela dveře, abych to už měla za sebou, kdyby tam bylo něco, co bych musela vstřebávat. Rozhlédla jsem se po pokoji a oddechla jsem si, když jsem si uvědomila, že je to obyčejný pokoj. Naproti mě byly vedle sebe dvě postele. Na levé straně byla mohutná almara. Nic neobvyklého. Ale pravá strana mě zaujala více. Stál tam menší stolík a na něm pytlíky krve. Jeden byl roztrhlý. Stačilo mi spojit jedna plus jedna, abych to pochopila. Niall tu má něco jako spižírnu a ta cestička krve byla z toho roztrhlého pytlíku. Už zbývala jenom jedna otázka. Je to zvířecí nebo... lidská krev?

"Co tu děláš?" zavrčel hlas za mnou, který mě hned probudil z myšlenek. Otočila jsem se směrem ke dveřím, ve kterých stál Niall. Polkla jsem a zamyslela se, co mu mám říct.

"Já... No... Já... Huh..." koktala jsem a neuměla ze sebe vymáčknout smysluplnou větu. Niall ke mě udělal dva kroky, čímž zmenčil místo mezi námi. 

"Ptal jsem se, co tu děláš?!" zvýšil hlas a znova se o krok přiblížil. Polkla jsem a trochu se skrčila. Nechápu, jak takhle může měnit chování. Vždyť... Když jsme se včera viděli naposled, byl ke mě hodný... A teď?

"Počkej. Budu hádat" prolomil chvilkové ticho mezi námi a odmlčel se. Hraně se zatvářil zamysleně a rukou se poškrábal na bradě. 

"Byla jsi zvědavá" ušklíbl se. Ještě více jsem se skrčila, jelikož jsem se styděla za svoji zvědavost. Vždycky jsem ji na sobě nenáviděla a myslela si, že už větší být nemůže. No, tady jsem se přesvědčila o opaku. 

Nepatrně jsem přikývla a sklopila pohled k zemi. Zase jsem nevěděla, co od něj čekat. Tohle mě znervózňovalo nejvíce. Chvíli se nic nedělo, až po chvilce jsem ucítila jeho prsty na mé bradě, jak mi ji zvedaly. Vzhlédla jsem a jakmile jsem na něm zastavila pohledem, nemohla jsem si nvšimnoutjeho úsměvu. Nechápavě jsem se na něj podívala. 

"To je dobrý. Zvědavosti jsem si na tobě všiml snad jako první" uchechtl se. Můj pohled ale stále zůstával nechápavý. Jak může tak rychle změnit naštvanost ve vtipkování? 

Otočila jsem od něj pohled a zadívala se na pytlíky plné krve. Pak jsem k němu stočila pohled zpátky a doufala, že mě pochopil. Podíval se stejným směrem a pak zpátky na mě. Přikývla, jakože souhlasí a zhluboka se nadechl. 

"Neboj se. Je zvířecí" trochu zvedl koutky úst do psměvu a přiblížil se. Mezi námi už bylo jen pár centimetrů. Nelíbilo se mi to, tak jsem o krok ustoupila a jeho prsty dala ze svojí brady pryč. 

"Já... Už půjdu" řekla jsem a obešla ho. Už jsem chtěla přejít práh pokoje, když promluvil.

"Je rodičů" povzdechl si. Nechápavě jsem na něj otočila hlavu a všimla si, že měl skloňenou hlavu. 

"Co?" zeptala jsem se nechápavě a otočila se k němu celým tělem. 

"Tenhle pokoj... Je rodičů" řekl a smutně ke mě zvedl hlavu. Otočil se směrem do pokoje a pohledem zastavil na staré almaře.

"Vzpomínám si, že jak jsem byl malý a hrával si s rodičemi na schovku, většinou jsem se schovával tady..." ukázal na almaru a nadechl se, aby mohl pokračovat.

"Proto mě mamka skoro vždycky hned našla. Vzala mě do ruk a přenesla na postel, kde mě lechtala. Pak mi do ucha zašeptala, abych si našel jinou schovávačku, ale já ji neposlechl, protože mě to prostě bavilo. Taky jsem chtěl vidět mamku šťastnou, protože v té době se s taťkou hodně hádali a mamka z toho byla zničená. Ale vždycky u toho měla na rtech ten upřímný a šťastný úsměv" dořekl a otočil se ke mě. Zdálo se mi, že jsem uviděla jeho oči zalesknout se. Pak ale rychle zamrkal, takže i kdyby se mi to nezdálo, už bych to nepoznala. Pomalu jsem k němu přešla a aniž bych nad tím přemýšlela, obejmula jsem ho...

Tak... První se omlouvám, že jsem teď chvíli nepřidávala, ale měla jsem psací okno :/ Ale včera večer, když jsem usínala, mě napadlo tohle :D Tak to tu máte :) Není to sice žádné mistrovské dílo (ne, že bych nějaké někdy napsala) :D ale jsem s tím částečně spokojená... Navíc... Chtěla jsem už konečně přidat :) (děkuju, že jste si počkaly) :)) PS.: na boku Bettyny boty :D (nebo spíš bota) :D   Kami xx