The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 65

„Uhm, co je to za otázku?" zeptala jsem se zaskočeně a otočila se směrem k pultu. S touhle otázkou pomalu opadával můj zájem o konverzaci s ním. Jak ho to vlastně napadlo? To se tak na potkání ptá lidí na jejich rodiče? Navíc, co se týče mojí rodiny, nechce se mi o ní moc mluvit, jelikož ji vlastně ani neznám - což mi zabodává lehký trn do srdce, s každou vzpomínkou hlouběji a hlouběji.

„Já... uh, promiň," sklonil hlavu. „Jen jsem si myslel, že... že jsi někdo jiný," vtáhl rty dovnitř a roztržitě se otočil čelem k baru, trochu se zamýšlejíc.

„A kdo?" povytáhla jsem obočí. Jen tiše zavrtěl hlavou a lehce se usmál.

„To je jedno," podíval se mi do očí, čímž mi dal i najevo, že bude nejlepší tohle téma zahodit.

„A jak často tu vlastně chodíš ty?" změnila jsem téma, když jsem se napila ze skleničky, ve které byla opět nějaká neidentifikovatelná tekutina.

„Vlastně moc ne, jen když mám přes všední dny volno. O víkendech jezdím pryč," na chvíli se odmlčel a celou mě sjel pohledem. „Jinak, kdo je ten Niall?" ušklíbl se. Tak nějak jsem začala podvědomě přemýšlet, jestli mu o Niallovi říct, nebo dělat, že Niall, o kterém jsem mluvila, je jen můj kamarád. Vypadá to, že bych si totiž s tímhle Harrym mohla celkem rozumět, ale kdyby zjistil, že už jsem zadaná, ztratil by o mě zájem.

Zatímco jsem tak přemýtala, všimla jsem si, že na mě upírá soustředěný pohled, který byl celkem zvláštní. Pak se ale jen pobaveně uchechtl a podíval se mi do očí.

„Nemusíš mi zapírat, že to je tvůj kluk. I tak se s tebou chci bavit," zasmál se, zatímco já na něj šokovaně vykulila oči.

„Co... jak to víš?" zeptala jsem se, neodtrhávajíc od něj šokovaný pohled.

„Díky tomu, že je moje matka anděl, tak umím číst myšlenky. Bohužel, jelikož je můj otec normální smrtelník, jsem zdědil jen to," zasmál se. Kde bere tu jistotu, že nejsem... oh, jasně, taky si to přečetl v mých myšlenkách. „Ale udivuje mě, že když jsi čistokrevný anděl, nepoužíváš to," pozvedl obočí, čímž mi naznačil, že i když to jako otázka nevyznělo, tak to otázka byla.

„Nechce se mi nijak využívat ty všemožné věci, kterým by leckdo mohl říkat dary. Radši se chovám jako normální člověk." A taky proto, že jsem donedávna vlastně nevěděla, že andělem jsem.

„Jaktože jsi to nevěděla?" zeptal se zvědavě, což mě na chvíli vykolejilo, ale pak jsem si vnitřně dala facku. Na tohle si budu muset zvyknout, pomyslela jsem si, což na Harryho rtech vytvořilo úšklebek.

„Uh, to je teď jedno," křikla jsem a mávla rukou. Rozhlédla jsem se po klubu, díky čemuž jsem si všimla Nialla, který se už prodíral směrem k nám.

„Souhlasím. Co takhle se zítra sejít?" zeptal se, když si všiml, kam můj pohled směřuje.

„Jasně," usmála jsem se na něj a souhlasně pokývala hlavou.

„Znáš kavárnu Coffie?" povytáhl obočí, přičemž zamával na Timmyho.

„Uhm, myslím, že jo," zasmála jsem se.

„Tak zítra v deset dopoledne?" pozvedl obočí, zatímco už strkal bankovku do Timmyho ruky. Skoro jsem ani nestihla přikývnout a už se se mnou loučil. Rozloučení jsem mu oplatila a o pár vteřin už byl vmíchaný do davu lidí.

„Kdo to byl?" uslyšela jsem vedle sebe zvědavý hlas Nialla, ale mé oči stále směřovaly směrem do davu, kde mi před chvílí Harry zmizel z očí.