The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 66

„Tak jak bylo venku?" zeptal se nabručený - a nutno dodat polonahý - Niall, když jsem otevřela dveře od našeho bytu. Bylo roztomilé, jak žárlil a dělal všechny ty věci kolem majetnického kluka, ale i přes to jsem nad ním musela zavrtět hlavou.

„Notak, Nialle, Harry je jen kamarád," zasmála jsem se a vkročila dál do bytu, kabelku házejíc na zem. Svými kroky jsem mířila k němu.

„Najednou je to kamarád? Před dvěmi hodinami to byl jen nějaký kluk," založil si ruce na hrudi a otočil se ke mně zády - čelem k oknu. Pomalu jsem k němu došla a objala ho ze zadu kolem pasu, přičemž jsem si svoji hlavu položila na jeho záda.

„Nebuď tak žárlivý," zasmála jsem se a věnovala mu na obnažená záda krátký polibek.

„Žárlivý? Já nejsem žárlivý," protestoval. Skoro jsem mohla slyšet, jak při tom nadmul tváře.

„Cokoliv," zasmála jsem se. „Co takhle, kdybychom si zašli na oběd do nějaké restaurace? Ať na to zapomeneš?" zeptala jsem se, stoupajíc si na špičky, abych se mohla opřít bradou o jeho rameno. Na chvíli se zapřemýšlel, ale nakonec na mě otočil hlavu a souhlasil. Nadšeně jsem si povyskočila a když se ke mně otočil čelem, objala jsem ho a přitáhla si jeho rty do polibku.

„Dobrá. I když to nerada říkám, tak se běž obléct," pronesla jsem, když jsme se od sebe odtáhli, a já ho celého projela pohledem, zuby zabořujíc do spodního rtu. Ušklíbl se, ale přikývl, věnoval mi poslední krátký polibek na rty a šel si pro tričko. Po pár vteřinách se pokojem rozezněl jeho hlas: „Jdem?"

°°°

„Máte vybráno?" ozval se vedle nás hlas číšníka stojícího vedle našeho stolu.

„Já bych si dala pstruha s bylinkovými toasty, prosím," zvedla jsem na něj pohled s úsměvem na rtech. Tiše přikývl, zapsal si mou objednávku a podíval se na Nialla, který měl svůj pohled stále zabodnutý do jídelního lístku.

„A vy, pane?" pozvedl jedno obočí, připraven si napsat Niallovu objednávku.

„Uhm... co jsou to... špagety?" zeptal se vážně a zvedl svůj pohled na nás dva. Číšníka to očividně zarazilo, jelikož se neudržel a divně se na Nialla podíval.

„Oh, jen si dělá srandu. Dá si ty špagety," zamluvila jsem to rychle, než by se pustili do nějaké 'smysluplné' konverzace, po které by si dotyčný vedle nás myslel, že je Niall nějak psychicky nemocný.

Opět tiše přikývl, otočil se na patě a odešel.

„Co se stalo?" zeptal se Niall nechápavě a zavřel svůj jídelní lístek.

„Jen... není obvyklé, že někdo nezná špagety. Vlastně... se to v civilizované společnosti nestává vůbec," zasmála jsem se pro sebe a prohrábla si vlasy, když mi jejich pramen zavázel před očima.

„Co tím chceš naznačit?" povytáhl jedno obočí a položil si své ruce na stůl, proplétajíc je. „Že nejsem civilizovaná společnost?"

„Ne, to ani náhodou," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. „Ty jsi ta nejcivilizovanější společnost, jakou znám. A jen moje," usmála jsem se a natáhla ruku, abych se dotkla té jeho. Vyšel mi vstříc a zapletl své prsty mezi ty mé.

„A ty jsi zase jen moje," oplatil mi blažený úsměv, při kterém jsem se musela lehce začervenat. „Miluju tě," dodal a já se zakousla do rtu, abych se nezasmála nad primitivností, ale zároveň dokonalostí téhle chvíle.

„Miluju tě," zopakovala jsem po něm a s potutelným úsměvem na rtech zabloudila pohledem k našim proplétajícím se prstům.

„Co jsou teda ty špagety?“ zeptal se po chvíli příjemného ticha, které mezi námi panovalo.

„No, to jsou těstoviny...,“ začala jsem, ale jakmile jsem uviděla Niallův nechápavý výraz už při slově 'těstoviny', zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. „Vlastně, za chvíli to uvidíš,“ vydechla jsem a začala přejíždět palcem po kůži jeho ruky.

„Jinak, ve čtyři zase půjdu do klubu,“ pronesl jen tak mimochodem.

„Co tam tak brzo vlastně vždycky děláš?“ zeptala jsem se zvědavě a zadívala se mu do jeho studánkových očí.

„Danny mě učí na kytaru,“ šťastně se zazubil. Tak už vím, kde na to berou čas, pomyslela jsem si.

„A jak ti to jde?“ zasmála jsem se pro sebe. Upřímně, představa Nialla s kytarou v rukou mi pořád přijde stejně směšná.

„Danny říká, že se učím rychle. Tak asi... dobře?“ povytáhl do otázky. „Každopádně mě to baví a chtěl bych si pořídit svoji vlastní kytaru,“ dodal, načež nastoupil na řadu jeho štěněčí výraz. Povzdechla jsem si.

„Dobře, koupíš si ji, ale běda, jestli ti to nepůjde nebo tě to přestane bavit,“ varovala jsem ho jako malé dítě, protože... z některých stránek jím pořád byl. Nezáleží na tom, jestli jste třiceti-letý člověk nebo skoro čtyřista-letý upír. Dítě v sobě prostě nezapřete.

„Neboj. Slibuju!“ začal se usmívat od ucha k uchu (jako když dítě dostane hračku, hah). Chvíli se na mě beze slova díval, ale nakonec znova promluvil.

„No a... kdy že dostaneme to jídlo?“

°°°

„Takže přijdeš dřív?“ podíval se na mě prosebně. Od té doby, co jsme opustili restauraci, mluvil jen o hře na kytaru a jak by mi chtěl ukázat, že už mu to jde. A tak se téma konverzace (jestli to tak vůbec můžu nazvat, když mluvil jen Niall) postupně změnilo na to, že bych do klubu přišla před otevírací dobou a on by mi zahrál.

„Jasně, že přijdu. Stejně nemám nic moc na práci,“ pokroutila jsem nad ním hlavou a položila si ji na jeho rameno. Jeho ruka opustila tu mou a obmotala se kolem mého pasu, přitahujíc si mě blíže k sobě.

„Děkuju,“ usmál se a krátce políbil mé čelo. V tichosti jsme procházeli ulicí, užívajíc si přítomnost toho druhého. Rozhlížela jsem se kolem sebe a zkoumala pohledem lidi kolem nás. Mými myšlenkovými pochody jsem se nějakým způsobem dostala až k tématu filmů o upírech, přičemž mě napadla otázka na Nialla.

„Nialle?“ promluvila jsem a zvedla hlavu z jeho ramena, abych se na něj mohla podívat. Zahmkal na znak, abych pokračovala. „Neláká tě někdy představa lidské krve? Když jdeš jen tak po ulici a vidíš všechny ty lidi?“ zeptala jsem se, což ho značně vykolejilo.

„No, uhm...,“ zasekl se, nevědíc, co říct. „Nedá se říct, že by mě to lákalo, s tím už jsem dávno skončil, ale... myšlenky mi tím směrem někdy zabloudí, za to mě ale nemůžeš odsuzovat,“ podíval se mi se strachem do očí.

„Neboj, jen mě to zajímalo,“ usmála jsem se a znova si hlavu položila na jeho rameno, přičemž jsem ucítila, jak se uvolnil.

„Pamatuju si, jak mě lákala vůně krve před pár stoletími, ale zdá se mi, že se ta vůně změnila. Už není tak omamná, spíše mi příjde tak nějak všední a obyčejná,“ řekl a zhluboka nasál vzduch, aby tomu dodal důraz. Pak se ale zasekl a zastavil se v kroku.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě a zvedla na něj pohled. Rozhlížel se kolem sebe, značně rozrušený.

„Někde tu je anděl,“ zamumlal a dál se rozhlížel.

„Opravdu? Tak přece jenom tu třeba nejsem sama,” pokrčila jsem rameny a zasmála se.

„Ne, ty to nechápeš. Ten samý pach jsem cítil už když jsme šli do té restaurace a i když jsme byli tam. Sleduje nás,“ zamračil se pro sebe a pevněji mi stiskl bok. Trochu vystrašeně jsem se taky rozhlédla. „Radši pojď,“ dodal a rychlejším krokem než předtím jsme se vydali domů.

hiii :) díl je celkem brzo, že? :D doufám, že mi to tak vydrží ^^ btw tak nějak jsem si uvědomila, že už to začínalo být celkem o ničem, takže se postupně zase začneme posunovat k další zápletce :) (neptejte se, sama nevím kde ty zápletky ještě beru, když už je tohle 66. díl :D) jinak co říkáte na tenhle díl? přijde mi takový... divný :/

love ya'll so fooking much ♥♥♥♥♥

kami xx