The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 68

Jen co jsme dojeli před určený dům, rychle jsem vystoupil z auta a zamířil ke vstupním dveřím domu. Naléhavě jsem mačkal domovní zvonek, načež jsem si skoro ani nevšiml, že už se Danny objevil za mnou. Dveře se otevřely, já popadl Dannyho kolem zápěstí a vtrhl dovnitř. 

„Co se děje?" zeptala se zaskočená Betty a zavřela za námi dveře. „Nemáš teď mít vystoupení?" podívala se na hodinky kolem jejího zápěstí a pak zpátky na mě.

„Měl bych, ale... vyskytla se taková menší komplikace," vtáhl jsem si spodní ret dovnitř a napjatě se na Betty podíval, když se její výraz nechápavosti ještě prohloubil.

„Menší?" ozval se mi za zády Danny.

„Dobře...," odmlčel jsem se a hodil po něm pohledem. „Jde o to, že nás právě v klubu hledali benga a my jim jen o vlásek unikli," zakousl jsem se do rtu, když se Betty místo nechápavosti začal v obličeji objevovat strach a překvapení.

„Policajti hledali tebe s Dannym?"

„Ne," povzdechl jsem si. „Hledali mě a tebe."

Po mých slovech se kolem nás rozlehlo tíživé ticho. Danny za mnou jen tiše vyčkával, co se bude dít dál, já s napjetím sledoval Betty, jak na to zareaguje a Betty mě jen tiše sledovala s neutrálním pohledem, přemýšlejíc.

„Proč?" vydechla nakonec a založila si ruce na hrudi, objímajíc se.

„Přesně to nevíme," odmlčel jsem se. „Ale vedl to ten blonďatý policista," dodal jsem, načež se Betty ještě více pohroužila do svých myšlenek.

„A co když nás hledají kvůli Zayna a Micheala?" zeptala se a věnovala mi vystrašený pohled.

„Taky mě to napadlo," ohlédl jsem se po Dannym, který se teď tvářil nechápavě. „Myslíš...," odmlčel jsem se a otočil se zpátky na Betty. „Myslíš, že by je mohli najít?"

„J-já nevím," šeptla vyděšeně, stále se křečovitě objímajíc. „Neměli bychom to zjistit?"

„Jako myslíš, že bychom tam měli jet?" povytáhl jsem obočí v otázce. Jen tiše a trhavě přikývla. Zakousl jsem se do rtu. Nemohl jsem v sobě potlačit ten chvilkový pocit, že bych se na všechno vykašlal a zahrabal se do země. Když jsem ale zvedl pohled na Betty, jejíž tvář se krčila ve strachu, vzbudilo se ve mně jakési ochranářství. Na moje předchozí myšlenky jsem zapomněl a konečně promluvil: „Dobře. Kdy můžeš odejít?"

„Asi za čtvrt hodiny by měl Liam přijet, ale můžu mu zavolat, jestli nemůžu odejít dřív, děti už stejně spí," řekla, když se znova podívala na své hodinky.

„Dobře. Zavoláš mu teda?" ujistil jsem se, načež ona přikývla a odešla někam do domu.

„Takže kam pojedem?" ozval se za mnou Danny.

„Ty nikam, nechci tě do ničeho tahat," zavrtěl jsem rázně hlavou.

„Na to už je trochu pozdě," uchechtl se, a když si všiml mého zaraženého pohledu, dodal: „Pomáhal jsem ti utéct, nepamatuješ?" povytáhl obočí. Vydechl jsem nahromaděný vzduch z mých úst, přivřel oči a zamručel.

„Dobře, můžeš jet," povolil jsem nakonec. „Ale - aspoň pro zatím - žádné otázky," varoval jsem ho a ukázal na něj svým prstem. Přikývl a povzbudivě se na mě usmál, ale já mu už úsměv nestihl oplatit, jelikož se vrátila Betty.

„Můžu odejít," kývla, bledá v obličeji, který se jí na chvíli zkřivil podivnou grimasou.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí starostlivě, načež se mi dostalo nepatrného souhlasného přikývnutí. „Dobře, tak jdem," povzdechl jsem si a otevřel nám dveře. Hned, jakmile Betty zamkla, nasedli jsme do Dannyho auta. 

„Kam?" podíval se na mě, zatímco já svůj pohled zaměřil na Betty. 

„Leigh Woods," bylo jediné, co řekla, než otočila hlavu směrem k oknu po jejím boku. 

Ještě nikdy se mi nic nezdálo tak dlouhé, jako tahle cesta, i přes tu skutečnost, že jsme jeli nanejvýš 10 minut. Jakmile ale Danny zaparkoval, vystoupili jsme z auta a rozeběhli se k lesu.

„Jak to uděláme?" zeptala se Betty, dívajíc se na les před námi. „Nemůžeme přece jen tak jít lesem, to nám potrvá dlouho. Obzvláště, když je taková tma," otočila na mě svůj ustaraný obličej ozářený svitem Měsíce, který se vznášel nad našimi hlavami.

„Máš pravdu," přikývl jsem a na chvíli se zamyslel. Měl jsem takový menší nápad, ale nevěděl jsem, jak na to Betty zareaguje.

Betty's point of view.

Niall se na mě zamyšleně podíval a chvíli tak zůstal, než se rozhodl znova promluvit.

„Nevím, jestli se ti to bude líbit... ale je tady zřejmě jen jeden způsob," odmlčel se a napjatě se na mě podíval. Věnovala jsem mu naléhavý pohled, aby si pospíšil. „Jelikož tady Danny není ani upír, ani anděl, tak budu muset přenést jeho. A ty... ty budeš muset použít svou schopnost," znova se na mě vyčkávavě podíval, jakoby očekával, že se každou chvílí rozsypu.

„Moji... moji schopnost? Jakou schopnost, Nialle?" zeptala jsem se už nedočkavě a vrhla na něj pohled, který mu měl říct, aby to už déle neprodlužoval.

„Betty, jsi anděl. Co andělé dělají? Jejich přirozenou schopností je... je létání," vydal ze sebe a nervózně se ohlédl po Dannym. Na chvíli jsem zatajila dech a snažila se jeho slova vstřebat.

„Ale... ale já jsem to nikdy nedělala. J-jak-"

„Musíš to zkusit, Betty. Měli bychom si ale pospíšit, tímhle rozhovorem se akorát zdržujeme. Já už s Dannym půjdu. Při nejhorším pro tebe přiběhnu zpátky, ale prosím, alespoň se o to pokus," věnoval mi poslední pohled, popadl Dannyho a zmizel. Zhluboka jsem vydechla a rozhlédla se kolem. Byla jsem sama. Zakousla jsem se do rtu a podívala se vstříc lesu naproti mně. Na pár vteřin jsem k sobě přivřela oční víčka a nadechla se chladícího vzduchu kolem. Následně jsem si všechno urovnala v hlavě a zavzpomínala, jak mě Niall navigoval při mé první přeměně, načež jsem se pokusila to napodobit. Když jsem otevřela oči, byla jsem o křídla na mých zádech bohatší. Naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe, abych se ujistila, že v blízkosti nikdo není, a soustředěně jsem se pokusila lehce křídly zamávat. Když se tak stalo, potlačila jsem nutkání vypísknout radostí, zatřásla jsem hlavou a znovu se vnořila do reality. Niall, Zayn s Michaelem, kostel. Zhluboka jsem se nadechla a trochu se předklonila, začínajíc pohybovat křídly. Po chvíli, kdy se nic nedělo, jsem to chtěla vzdát, ale zavrtěla jsem nad sebou hlavou a přidala na tempu. 

„Prosím, prosím, prosím," šeptala jsem si sama pro sebe a pevně k sobě tiskla oční víčka. Najednou se mé nohy odlepily od kamenitého povrchu a já překvapením potichu vypískla, ale nepřestala jsem v činnosti. Neslyšně jsem se vznášela nad zemí a nabírala na výšce. Čím déle jsem byla ve vzduchu, tím více mi to připadalo přirozené, ale zároveň i děsivé. Stačilo přestat s máváním křídel a já mohla padnout k zemi. 

Zahodila jsem podobné myšlenky a raději se zadívala před sebe, kde se začaly rýsovat koruny stromů. Zatnula jsem ruce v pěsti, přetočila se do vodorovného směru a zamířila vpřed.

tadaaa:D sama tomu moc nechci věřit, ale ano - je tady další část!:D nechce se mi věřit, že jsem vás kvůli tomuhle nechávala 5 měsíců čekat... no, tohle je můj nový rekord:D celkem doufám, že už další takový rekord neudělám:D 

ale jak se vám tenhle díl líbil? a co všechno jste za ty uběhlé měsíce stihli? já osobně zatím nepropadám (jen skoro v dějepise) a stihla jsem přečíst několik knih, takže jsem v celku spokojená:D

opravdu se omlouvám za to dlouhé čekání, další pokračování se pokusím napsat max do 4 měsíců:DD love ya! ♡♡♡

kami xx