The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 29

Rychle jsem odvrátila pohled a rozběhla se k posteli, na kterou jsem následně skočila. Hlavu jsem zabořila do hlubokého polštáře a své vzlyky vypustila na plno. Všechny mé pocity vypukly v nečekaný požár. Zasáhlo to celé moje tělo, včetně srdce. V hrdle jsem cítila knedlík, který mi stěžoval dýchání. Proč vůbec brečím? To mi Niall vážně přirostl tak hodně k srdci? Dalo by se to srovnávat... S láskou?

Rychle jsem zvedla hlavu a zastavila své vzlyky. Tahle myšlenka mě... Překvapila. Pomalu jsem se z lehu posadila a zadívala se před sebe. Rukama jsem si setřela slzy. Všechno moje myšlení otupělo. Proto jsem si taky nevšimla, že do pokoje vtrhl Niall.

"Vyříkaly jste si všechno?" zeptal se, avšak já ho stále moc nevnímala. Spíše jsem se soustředila na své... Pocity. Z něho.

"Jasně. Elisabeth mi všechno vysvětlila" řekla jsem stále mimo.

"Co ti vysvětlila?" zeptal se nechápavě a o pár kroků se přiblížil. Pokrčila jsem rameny.

"Nevím" promluvila jsem. Byla jsem tak zaměstnaná svými myšlenkami, že jsem ani nemohla racionálně myslet a odpovídat.

"Betty? Jsi v pohodě?" zeptal se, přešel ke mě a rukou mi zamával před očima. Jemně jsem zamrkala a bez emocí se na něj podívala. Nechtěla jsem před ním brečet, ale úsměv byl pro mě až moc těžký.

"Jasně" řekla jsem a i přes to, že jsem věděla, že se mi to nepovede, usmála jsem se. Jeho obočí se jemně vyzdvihlo, když si všiml mé nejspíše vtipné grimasy.

"Nevypadáš na to" podotkl a přiblížil se. Lehce jsem zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře.

"Mě můžeš říct všechno" řekl tišším hlasem a hlavu trochu naklonil dopředu. Můj dech zřídl a já se neodvážila ani mrknout. Jeho slova a mimika tváře ke mě promlouvali mile, avšak jeho výška vše kazila, jelikož mu dodávala na dominantnosti, která se v tuto chvíli moc nehodila.

"Já vím" zaskřehotala jsem po chvíli ticha a své oči stále nechala viset na něm. Jeho postava se pohla a on si sedl vedle mě, přičemž moje oči sledovaly jeho pohyb.

"Tak nelži" řekl a hlavu ještě více přiblížil. Jeho teplý dech ovál můj docela zmrzlý obličej. Rozřeseně jsem se nadechla a letmým pohledem se podívala na jeho plné rty. Jeho konečky prstů mi jemně pohladily hřbet ruky.

"Lži jsou špatná věc, víš?" zašeptal a hlavu naklonil ještě více, přičemž se naše nosy dotkly. Oči jsem jemně přivřela a čekala na jeho krok.

"Moc špatná..." řekl nejtišším hlasem, jakým mohl. V jeho hlase jsem avšak uslyšela ještě nějaký divný přízvuk. To jsem ale hned vypustila z hlavy, když se jeho rty konečně dotkly těch mých. Počkat. Co to dělám? Vždyť ještě před chvíli tyhle rty líbaly Elisabeth!

Niall's point of view.

"Moc špatná..." zašeptal jsem. Moje srdce se z těch slov sevřelo. Myslím, že jediný, kdo tu lže, jsem já. Nechápu, jak k ní můžu být takový... Nikdy jsem neměl takovou povahu. Buď jsem byl milý - po matce , nebo bezcitný - po tom zkurvysynovi. Nikdy jsem nedělal nějakou kokotinu, z které mě bolelo srdce. I když...

Naklonil jsem se, abych se konečně nasytil jejich rtů. Po tom incidentu s Elisabeth... Potřebuju to.

Naše rty se konečně setkaly a já spokojeně vydechl. Zvedl jsem ruce, abych si ji k sobě více namáčkl, ale odtáhla se. Omámeně jsem otevřel oči a nechápavě se na ní podíval. Její hlava byla skloněná na její prsty, které si propletla. Jemně jsem se zamračil. Zkurveně jsem potřeboval její polibek.

"J-já... Promiň. Nemůžu" fňukla a zavrtěla hlavou. Zvedl jsem ruce a dal je na její líce, za které jsem ji hlavu vyzvedl. Palcem jsem ji pohladil.

"Ale můžeš" snažil jsem se ji vyvrátit její tvrzení, které se mi jednak nelíbilo a absolutně jsem nechápal, proč by nemohla?

Začala vrtět hlavou.

"Ne. Nemůžu" znova fňukla, chytila moje ruce a dala si je pryč z obličeje.

"Ale..."

"Ne, Nialle! Já prostě nemůžu!" vykřikla na mě se slzami na krajíčku a postavila se. Zaskočeně jsem se na ní díval, zatímco ona se znova zadívala do země. Postavil jsem se a chtěl k ní přijít. Tohle mě přece nemůže rozhodit! Ovšem to by sem nesměla vtrhnout Elisabeth.

"Nialle j-já..." začala a já na ni obrátil svůj pohled. Myslím, že ona musela něco namluvit Betty. Přece by jen tak někdo nezměnil svoje myšlení a chování. První byla úplně mimo a říkala totální kraviny a pak odtažitá a... Ehm... Nevím jestli to mám nazvat i hysterická?

"Já... se omlouvám..." sklonila hlavu a zhoupla se na patách. Nespozorovatelně jsem protočil očima. To mi chybělo. Obě dvě jsem si prohlédl. Naproti mě stály dvě blondýny, které měly skloněné hlavy. Povzdechl jsem si. Myslím, že toho je na mě moc. Nejdříve tu jsem pár století sám a pak tu mám hned dvě ženský na krku. Skvělý.

Betty's point of view.

A jsem tady. Stojím se skloněnou hlavou vedle osoby, kterou nemám zrovna moc v lásce. A to jí znám jen pár dnů. Nikdy bych o sobě neřekla, že budu tak odsuzující.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na Nialla naproti mě. Obě dvě si nás prohlížel a když si všiml, že jsem zvedla hlavu, zamířil na mě všechnu svou pozornost a nadechl se, aby něco řekl.

"Nic neříkej, prosím" řekla jsem, přičemž zavřel pusu a Elisabeth zvedla hlavu.

"Myslím, že si chcete něco vyříkat, takže..." odmlčela jsem se a letmým pohledem si prohlédla Elisabeth.

"Nechci vás vyhazovat, ale mohli by jste jít k tobě" domluvila jsem a svůj pohled trvale vrátila k Niallovi.

"Ale..."

"Ne, Nialle. Prosím" řekla jsem prosebně a ukázala na dveře, před kterými se vyjímala Elisabeth. Sklonila jsem hlavu a čekala, že mě oba dva poslechnou. Potřebovala jsem chvilku pro sebe, abych si všechno urovnala v hlavě.

Elisabeth se pomalu vydala, ale na schodišti se zastavila a otočila se na Nialla, který pořád směřoval své zorničky na mě.

"Betty..."

"Ne" zavrtěla jsem hlavou a stále ji nechala skloněnou.

"Ale..."

"Ne" řekla jsem hlasitějším hlasem a zatím úspěšně udržovala slzy v slzných kanálcích, tam, kde mají být.

"Nech mě kurva domluvit!" vykřikl a já k němu šokovaně zvedla pohled. Jeho rysy tváře změkly a ukázala se čirá lítost výběru slov.

"Já, p-promiň..." začal se omlouvat a přešel ke mě. Zavrtěla jsem hlavou a znova ji sklonila. Já... Znám vlastně Nialla? Vůbec se teď nevyznám v okolí a už vůbec ne ve svých citech. Vážně potřebuju chvilku, dlouhou chvilku, abych si všechno dokázala v hlavě urovnat.

"Nialle, pojď" špitla Elisabeth, která teď stála vedle Nialla. Chytila ho kolem paže a pomalu začala tahat. Slyšela jsem, jak Niall protestoval, ale i tak po chvíli zmizel. Ještě chvíli jsem tam stála bez hnutí, dokud mi z očí, dnes už poněkolikáté, nevytryskly slzy.

Všechno jde z kopce.

Všechno je špatně.

Takže... Možná se vám to teď zdá dost pochmurné a... pesimistické... Ale pravda je, že to tak má být... Prostě je tam Elisabeth a ta všechno kazí (kdyby to někdo nepochopil :D)

Jinak zajímalo by mě, jak na pesimistickou část zareagujete :D se přímo těším na ty nadávky :DD 

Moc vám děkuju za přesáhnutí 500 Votes! :O vážně jste mě potěšily :3 Jsem vám nekonečně vděčná :33 Do jednoho vás strašně žeru! :D :3 Love ya!!! :))   Kami xx