The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 38

"Co je?" zeptala jsem se posmutněle. Jeho oči ale místo toho, aby mi daly alespoň najevo, že mě slyšel, dále putovaly kolem mě.

"Křídla," řekl a jeho oči se konečně zastavily na těch mých. Jeho rty se roztáhly do spokojeného úsměvu, přičemž se opakovaně díval za mě. Nechápavě jsem zamrkala a svou hlavu otočila za sebe.

Křídla.

Rychle jsem zvedla hlavu na Nialla, ale pak se zasekla. Vždyť mi to před chvíli říkal.

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Nialla. V jeho očích jsem postřehla nedočkavost.

"Já mám křídla!" vykřikla jsem nadšeně. Rychle jsem k němu vyběhla, ale místo toho, abych se mu hodila kolem krku, což jsem měla v plánu, mě něco převážilo a já tak spadla na zadek. Bolestně jsem se zašklebila a zaklonila hlavu, abych se podívala na Nialla, který se mi smál. "To není vtipný," zamračila jsem se na něj uraženě.

"Promiň," řekl, ale na rtech mu pořád zůstával pobavený úsměv. "Budeš se s nimi muset naučit chodit," uchechtl se a přešel ke mě, aby mi pomohl vstát. Přijmula jsem jeho nataženou ruku a pomalu vstala, přičem jsme oba málem spadli zpátky na zem kvůli váze mých křídel, kterou jsem si začala uvědomovat teprve teď. "Nebo si na ně spíš zvyknout," zamumlal potichu, když si mě celou prohlédl.

"A... Nialle?" zeptala jsem se a počkala, až se jeho oči opět střetly s těmi mými, říkajíc mi, abych pokračovala. "To to bude vždycky takové namáhavé?" zeptala jsem se. Jestli odpoví kladně, myslím, že svá křídla moc využívat nebudu.

"Ne," zavrtěl hlavou. "Jen první přeměna je tak intenzivní," usmál se na mě a mě spadl kámen ze srdce. Teď jenom, jestli to bylo díky jeho slovům nebo úsměvu.

Chvilku jsme tam v tichosti stáli, dívajíc se z očí do očí, dokud jsem se nerozhodla to ticho prolomit.

"Takže," usmála jsem se spokojeně. "Konečně můžu pravdivě tvrdit, že jsem andílek," zhoupla jsem se na nohách. Niall však nijak nereagoval a dál se mi díval do očí. Bez pohybu. Nechápavě jsem se na něj podívala a chtěla na něj promluvit, ale v tu chvíli zmizel. Rychle jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo, ale když jsem oči opět otevřela, nikdo přede mnou nestál. "Nialle?" promluvila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Nikde ale nebyl. "Nialle?!" zkusila jsem to ještě jednou, tentokrát hlasitěji, ale mělo to asi tak stejný účinek, jako kdybych nic neřekla. Nervózně jsem polkla a pokusila se udělat krok, aniž bych se převážila dozadu.

Pomalu jsem došla až k jednomu ze zábradlí, abych se mohla alespoň něčeho chytit. Frustrovaně jsem se kolem sebe znova rozhlédla. Co ho to zase, kruci, napadlo? Jen tak si zmizet? Vím, že to dělával už dříve, ale tenkrát ještě buď chodíval na 'porady' s jeho otcem, nebo se mnou prostě nechtěl být. Ale v tomhle případě už se může obojí vyloučit, ne? Teď už se máme navzájem rádi. Myslím, že se nemusím bát toho, že by takhle zmizel, aniž by mi řekl proč, jen proto, aby mě mohl na chvíli pustit z očí. A... s jeho otcem už to ukončil, že?

Frustrovaně jsem si povzdechla a rukou si prohrábla své vlasy. Kde by asi tak mohl být? Moc možností není, ale nejspíše mi bude trvat, než s těmi křídly obejdu celý kostel, zvláště, když budu muset jít i do schodů.

Jako první jsem se rozhodla jít do jeho pokoje. Pomalu jsem se tam vydala podél zábradlí. Každým krokem jsem si dávala pozor, abych se nepřevážila. Nejspíše jsem vypadala vtipně, když jsem každým krokem skoro spadla, ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Jediné, na co jsem myslela bylo, abych našla Nialla. Co když se mu něco stalo? Ikdyž teď nemám tak velkou představivost, abych si uměla představit, co by se mu tady mohlo stát. Ale to, že nemám fantasii já, neznamená, že by neměl fantasii někdo jiný.