The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 61

„Panebože," špitla jsem si pro sebe, když jsme vyšli z policejní stanice a pár metrů od ní odstoupili. Niall šel vedle mě, ruku v ruce, a zkoumal mimiku mé tváře. „Oni je dají k soudu. Tam je odsoudí a půjdou za mříže. Kvůli nám. I když nic neudělali," pronesla jsem rychle a roztržitě. Vytrhla jsem svou ruku z té Niallové a chytila se za hlavu. Zoufale jsem se kolem sebe rozhlížela a zavrtala si své prsty do vlasů, tahajíc si za ně.

„Betty," postavil se přede mě Niall, položil své dlaně po bocích mé hlavy a snažil se, abych na něj upřímila pohled. Já se ale dál roztěkaně dívala všude jinde, a tak promluvil znova: „Notak, Betty, podívej se na mě."

Jeho hlas se mi ozýval v hlavě, tak jsem na něj obrátila svůj beznadějný pohled. Jeho safírové oči se mě snažily uklidnit, ale moc se jim to nedařilo.

„Všechno bude dobrý, něco vymyslíme," pronesl uklidňujícím hlasem a vrátil mi ruce do přirozené polohy - vedle těla. Povzbudivě stiskl obě moje dlaně a snažil se i usmát.

„Ale co, Nialle? Co je to 'něco'?" vydechla jsem a rty se mi začaly třást stejně, jako hlas.

„To...," odmlčel se a na chvíli sklonil svůj pohled na zem, ale pak ho na mě zpátky vrátil. „... zatím nevím," povzdechl si, zatímco jsem se na něj podívala změkčeným pohledem.

„To je dobrý, Nialle. Budu se s tím muset smířit. I kdyby jsme jim pomohli utéct, kam by šli? Není místo, kde by mohli být skrytí, třeba i roky," zavrtěla jsem hlavou a s lítostivým úsměvem jsem mu přiložila jednu ze svých dlaní na líce. Na chvíli se zasekl a pak na mě s rozšířenými zorničkami obrátil pohled.

„Právě naopak, Betty! Přesně na takovém místě jsme byli," podíval se na mě s jiskrama v očích.

„To je ono, Nialle!" křikla jsem nadšeně. Sice kolem nás zrovna procházeli lidi, ale to jsem vtěstnala do nejzazšího koutu mysli a dál se na něj nadšeně koukala. Z nadšení jsem se zakousla do rtu a pak ho obejmula.

Možná jsme právě vyřešili náš problém.

°°°

„Připravená?" zeptal se mě Niall, když jsme stáli za rohem od policejní stanice. Všude kolem panoval klid, zatímco tma už vše pohlcovala do sebe, s výjimkou pouličních lamp a mého auta, které stálo v tichosti za Niallem, čekajíc na svůj úkol.

„Vážně jsme to neměli říct Louimu?" zeptala jsem se místo odpovědi a zezdola se na něj podívala.

„Myslím, že takhle je to lepší," povzdechl si a rozhlédl se kolem.

„Hlavně si pospěš. A buď opatrný," špitla jsem.

„Neboj," povzbudivě se usmál a věnoval mi krátký polibek na rty. „Výjde to," vydechl a znova se rozhlédl.

„Čím dřív to uděláme, tím dřív to bude za námi," povzdechla jsem si a upravila si černou paruku na své hlavě a následně si nasadila na nos sluneční brýle. „Huh, mám pocit, že nic nevidím," řekla jsem, snažíc se odlehčit situaci. „Už se vidím na zemi," uchechtla jsem se nervózně.

„To zvládneš," usmál se a naposledy mi stiskl ruku. Rozhlédla jsem se, ujišťujíc, že můžu vyjít, následně se rozcházejíc ke vchodu do budovy. Zhluboka jsem si pro sebe vydechla a stiskla kliku, otevírajíc dveře. Dala jsem je do polohy, aby se nezavřely a pak se rozešla za blonďatým policistou, který seděl za dřevěným stolem naproti dveřím. Zastavila jsem se před ním a nasadila úsměv.

„Uhm, dobrý den."

Niall's point of view.

Chvíli jsem vyčkával, abych si byl jistý, že už můžu jít, a pak si přes hlavu přetáhl kuklu - nebo jak tomu Betty říká. Přesvědčila mě, abych si ji vzal, kdyby mě náhodou někdo zahlédl, ale to pochybuju.