The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 36

"Co je?" zeptala jsem se s nervozitou v hlase. Upřímně, podle Niallovy reakce na jeho zjištění jsem vážně nevěděla, jestli to vůbec chci vědět. 

"Ty...," začal a zasekl se na mě díval, dokud se nepostavil a nezačal chodit po pokoji sem a tam. Své ruce zvedl a vložil je do svých vlasů. "To nemůže být pravda," zakroutil hlavou a svými prsty si zatahal za vlasy. 

"Co nemůže být pravda?" zeptala jsem se ve stálé nevědomosti. 

"I když, vysvětlovalo by to Elisabetinu reakci na kousnutí tě a tvé rychlé zahojení rány," mumlal si dál spíše pro sebe. Štvalo mě, že mluvil takhle v hádankách. 

"Co by to vysvětlovalo, Nialle?" zeptala jsem se čím dál tím víc nervózně.

"To ti to ještě nedošlo?" otočil se na mě nedůvěřivě a já jen nechápavě zamrkala. Z celé téhle situace jsem začínala být zmatená. "Ta říkanka," snažil se, abych na to přišla sama. "Celá ta věc s Elisabeth," pokračoval, přičemž svýma rukama gestikuloval ve vzduchu. Jen jsem polkla a dál se na něj beze slova dívala. "Kurva, Betty!" vykřikl zoufale a rozhodil rukama. "Jsi anděl!" vykřikl znova. Zalapala jsem po dechu, ale na ví se nezmohla. Já a anděl?" To není možné. Nemám křídla, ani nějaké zvláštní schopnosti, které andělé mají. A jak bych taky mohla? Moji rodiče byli lidi. Teda, neznala jsem je, ale andělé nejsou takové zrůdy, jako lidé, aby dali své dítě do dětského domova a v klidu si odejdou bez toho, že by někdy měli v plánu se s ním ještě někdy sejít, nebo se alespoň ujistili, že bude v dobrých rukách. A přesně to byli moji biologičtí rodiče. Zrůdy. Z celého srdce jsem je za to nenáviděla.

Z myšlenek mě vyrušilo prohnutí postele vedle mě, které způsobil Niall. Celou dobu jsem se dívala na stěnu přede mnou, ale teď jsem ji pochybovačně otočila na Nialla. 

"Ale... to není možné," promluvila jsem konečně a spojila si ruce v klíně.

"Nastane den, kdy změníš se snad. Dveře se otevřou, padlý anděl budé pomáhat. Copak to není jasný? Pokud se nepočítaj moji rodiče a Elisabeth, jsi jediná, která tu za tu dobu vkročila," otočil se na mě celým tělem. 

"Ale co když sem ten padlý anděl teprve příjde?" zamumlala jsem a své oči sklopila ke svým rukám. 

"Poslyš, Betty...," osmlčel se, přičemž si poposednul. Své ruce napřáhl k těm mým a uchopil je do pevného, ale zároveň opatrného sevření. "... potřebuju, aby jsi mi řekla něco o svých rodičích," řekl a zkousl si ret. Sekaně jsem se nadechla a znova svou hlavu od jeho studánkových očí odvrátila do svého klína. Věděla jsem, že mu to budu muset někdy říct, ale teď jsem ještě nebyla připravená. "Prosím," špitl, když mi zvedl hlavu svými prsty. 

"O-oni... Já je neznám," šeptla jsem a oči k sobě pevně přitiskla. Neměla jsem ráda tohle téma, proto jsem o tom taky nikdy nemluvila. Vlastně jsem ani neměla s kým. A to byl můj problém. Celý život to dusím v sobě a teď mám o tom najednou jen tak mluvit? "Nikdy jsem je nepoznala. Hned jak jsem se narodila, mě dali do děcáku," pokračovala jsem. Ucítila jsem, jak mi po líci sklouzává první slza. "A to je asi všechno, co ti o nich můžu říct," uchechtla jsem se smutně, jednu ruku z jeho sevření vytáhla a utřela si jí slzy. "Vím určitě, že to nebyli andělé. Copak by bli andělé schopní něčeho takového?" zeptala jsem se tiše a svou hlavu na něj pomalu zvedla. 

"Ano," pronesl prostě, přičemž měl své oči zabodnuté do zdi za mnou. Nevěřísně jsem zamrkala.

"Andělé?" zeptala jsem se pro jistotu.

"Víš, někdy prostě nastane situace, kdy není jiné řešení," podíval se mi vážně do očí.

"Není jiné řešení? Proboha, vždyť se vzdali vlastního dítěte! Vždy je jiné řešení!" vykřikla jsem. Nechápala jsem, jak může někdo takhle sprostě přemýšlet. "Já bych se vlastního dítěte nevzdala," špitla jsem po chvíli a své ruce vymanila z jeho sevření. Sklonila jsem hlavu a oči k sobě pevně přitiskla, protože mě začaly štípat od toho, jak se mi do nich znova draly slzy.

"Co když tě chtěli jenom ochránit?" promluvil po chvíli nepříjemného ticha. Jeho tón hlasu a celkově jeho mimika tváře, které jsem si všimla, když jsem na něj svůj pohled opět zvedla, vypadali, jakokdyby něco věděl. Jakokdyby věděl něco, co já ne.

"O ochraně mi radši ani nemluv," odmávla jsem ho a zvedla své ruce, abych si ukazováčky protřela spánky. 

"Ale já to myslím vážně. I andělům se někdy postaví do cesty něco, co jim prostě dítě nedovoluje. Co je pro dítě moc nebezpečné," řekl vážně, což mi dodáválo ještě větší pocit, že něco ví. Mé ruce se zastavily uprostřed pohybu, když jsem si protírala spánky, a já na něj otevřela oči.

"Například?" zeptala jsem se tišším hlasem. Jeho oči začaly bloudit po místnosti a zuby zaryl do svého spodního rtu. Mlčel. "Nialle, ty něco víš?" zeptala jsem se opatrně. Sice jsem nevěděla, jak by mohl, ale ten divný pocit ve mě mě donutil se na to zeptat.

"Ne. Měl bych?" zeptal se s lehkým úsměvem a zuby stále zarytými ve rtu. Jen jsem tiše zakroutila hlavou. Uvědomila jsem si, že mám ruce stále na mém obličeji. Sundala jsem je a povzdechla si. Měla jsem takový špatný pocit, že lže.

"Ale anděl prostě nejsem," prolomila jsem ticho, které vyplňovalo jen Niallovo tikání očí po celém pokoji. Radši jsem změnila téma, jelikož tamto nikam nevedlo.

"Jsi," pronesl přesvědčeně, nad čím jsem skrčila obočí.

"Jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptala jsem se nechápavě.

"Protože padlým andělem se nazývá jen ten anděl, který byl nějakým způsobem už jako malý odloučen od svých biologických rodičů. Celý svůj život má už prostě předepsaný s různými zkouškami, které si vlastně ani neuvědomuje. Už když se narodí, je předurčen k nějakému úkolu, kterému ty zkoušky potom odpovídají," promluvil vážně, zatímco já se na něj nevěřícně dívala. Abych řekla pravdu, vlastně jsem nikdy pořádně nevěděla, co to padlý anděl znamená. Jako malá jsem si myslela, že jsou všichni andělé v nebi a padlý anděl je ten, co prostě spadne. Tímhle se to nejspíše vylučuje. "A takových andělů je málo. Jeden se narodí za deset tisíc let," dodal jen tak mimochodem. 

"A proč si myslíš, že jsem ten další já?" zeptala jsem stále nechápavě. "Víš, kolik takových, kteří nemají rodiče, je?" 

"Hodně," pronesl a ušklíbl se. Popravdě, nevěděla jsem, co na tom bylo vtipného.

"Jak si teda můžeš být tak jistý?" zeptala jsem se na podobnou otázku, jako před pár minutami. 

"Protože ani jeden z nich sem nevešel," odpověděl. Na mé tváři byla ale stále nevěřící grimasa. "A navíc, jak jinak by si vysvětlila tu Elisabetinu reakci na to, když tě kousla?" povytáhl obočí. Mlčela jsem. Na to jsem neměla odpověď. "Vidíš. Takhle upír reaguje jedině, když kousne anděla," řekl věc, která mi dávala ze všech jeho důvodů největší smysl. Teprve teď jsem to začínala brát vážně a přemýšlet nad možností, že je to pravda. Je možné, že to Niallova matka věděla? Co když je můj životní úkol, pokud jsem teda ten padlý anděl, spojený s tím, že jsem tady zavřená? Co když je nějak spojený s Niallem? Celá tahle věc mi zamotala hlavu. Vytvářely se další a další nové myšlenky a otázky. A až po nějaké chvíli přemýšlení nad tím vším, jsem konečně dospěla k závěru.

"Já jsem anděl," šeptla jsem.

A. je. tu. další. DÍL! :D teď popravdě, kdo to netušil? Chtěla bych vědět, jestli někdo takový vůbec byl :D a taky by mě zajímalo, jak si myslíte, že to bude pokračovat? :))

Ou máj gád... Skoro 18K zobrazení, 899 votes a 242 comments? Já se asi zamilovala... :D moc, moc, moc, vám děkuju! :3 popravdě, když jsem to začala psát, nedávala jsem tomu moc velký šance... Prostě jsem si řekla, že je čas psát něco dalšího a tohleto mě napadlo... :D a teď jsem za to strašně ráda! :3 :3 vážně vám moc děkuju! ^^ :))

jinak, dneska se mi už nic moc nechce dál psát a navíc mě ani nenapadá, co bych tu ještě mohla napsat, takže končím... love ya :*   Kami xx