The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 11

Ruky jsem spojila za jeho krkem a spokojeně si zamrmlala. Přitáhla jsem si ho ještě blíž a užívala si šimrání motýlků v mém břiše. Prsty jedné ruky jsem zamotala do jeho blonďatých kadeří a jemně za ně zatahala. Usmál se a pomalu se odtáhl. Nadechla jsem se a oplatila mu úsměv. Nechápala jsem to. Ještě před chvílí jsem na něj byla naštvaná a teď? Objímám ho a culím se tu jak měsíček na hnoji. 

"Nialle?" přerušila jsem příjemné ticho, kdy jsme si hleděli z očí do očí. Přestal si prohlížet kontury mých rtů a zpozorněl. Uvědomila jsem si, že o Niallovi pořád skoro nic nevím. Vlastně jenom vím, proč je tu zavřený a co je zač. A to mi nestačilo, tak jsem se rozhodla na to nenápadně navázat.

"Hmm?" zahmkal, aby mě pobídl. Odtáhla jsem se od něho a zamířila k šuplíku ve stolku, abych vytáhla přívěsek. Vytáhla jsem ho a otočila se s ním k Niallovi. Jeho oči k němu hned sklouzly. Zarazil se a přešel ke mě. Vzal přívěsek do ruky a otevřel ho. Zdálo se mi to, nebo se mu zaleskly oči?

"Kdo to je?" zeptala jsem se, i když jsem to věděla. Chtěla jsem to slyšet od něho. Přešel k posteli, na kterou se posadil a podíval se na mě. Poplácal po místě vedle něho. Posadila jsem se tam a v očekávání se na něj podívala.

"Moji rodiče, ale nedělej, že jsi to nevěděla," uchechtl se. Sklopila jsem pohled k otevřenému přívěsku. Když se na to podíváte důkladněji, zjistíte, že to vlastně nejsou fotografie, ale portréty. Ten, kdo to kreslil, si dal hodně záležet.

"Víš... Dříve nebyly tyhle lesy tak velké. Vlastně byly stromy jen mezi vesnicemi" začal a já zvedla pohled k němu, zatímco ten jeho visel na dveřích před ním. 

"Byly tu dvě, odříznuté od okolního světa. Lidé z ostatních vesnic a měst byly hodně pověrčivý a vymysleli si různé báchorky, takže se našim vesnicím radši vyhýbali a když se někdo z našich vesnic ukázal v jejich obci, ihned byl z toho skandál," podíval se na mě. Na jeho tváři byl dost jasně poznat vzpomínající pohled.

"Víš... Samozřejmě, že to nikdo zvenčí nevěděl, ale v jedné vesnici bydleli andělé a v druhé upíři. Obě měly svoje vlastní tradice, zvyky a pravidla. Jenom dvě věci měli stejné. Víru a pravidlo, které říkalo, že se andělé a upíři z těchto vesnic mezi sebou nesmí brát a ženit. Proto jsme my bydleli v lese mezi těmi vesnicemi," řekl a chytil mě za ruku. Povzbudivě jsem se na něj usmála a ruku mu jemně stlačila.

"Rodiče mě první posílali do školy k andělům, ale tam jsem podle nich byl uličník a tak mě rodiče dali do školy u upírů. Tam jsem byl naopak moc hodný a tak jsem se stal středem šikany. Sice si říkáš, jaká šikana asi byla v sedmnáctém století, ale divila by ses. Postupně jsem strácel výdrž a uzavíral se do sebe. Když mi bylo asi osmnáct, do vesnice u upírů, se přistěhovali nový. Jmenovali se... Woodovy. A jejich dcera měla taky osmnáct. Jmenovala se Elisabeth. Hned jsem se do ní zamiloval. A když jsem po nějaké době zjistil, že ona do mě taky, vyznal jsem ji svoji lásku. V noci jsme se tajně scházeli mezi její vesnicí a naším domem. Všechno se zdálo úžasné a pohádkové, dokud to nezjistil můj největší tyran, John. Bylo jasné, že se to hned potom dozvěděla celá vesnice a pak i andělská. Rodiče Elisabeth ji hned zakázali se se mnou stýkat a v noci ji hlídali. Moji rodiče na to nic neříkali. Vždyť i oni sami porušili pravidlo a vzali se. Celé noci jsem probrečel," posmutněl a sklonil hlavu k našim spojeným rukám. Palcem mi začal hladit hřbet ruky. 

"Celé měsíce mi to ve škole moji tyrani připomínali a dělali si z toho srandu. Jednou to ale někdo pustil ven a hned druhý den nám lidé vypálili vesnice. Jediní, kdo přežili jsme byli my, protože jsme byli mimo vesnice. Bylo to pro nás příšerné. Zbytky po vyhořelých vesnicích lidé uklidili a místo nich tam zasadili stromy, které tam jsou dodnes. Jediné, co zůstalo, byl kostel. Náš dům později taky vypálili. Naštěstí jsem se v noci včas probudil a spolu s rodiči jsme potom zvenčí sledovali, jak náš domov hoří. Přestěhovali jsme se tady, do kostela. Já byl tak naštvaný na lidi, že mi zabili lásku, až jsem je začal zabíjet kvůli hladu. I přes to, že mi to rodiče zakazovali. Táta sice taky nikdy nebyl žádný svatoušek, ale kvůli mámy se změnil. Já se pak neměl pro koho změnit, tak jsem v tom pokračoval, dokud mě tu mamka nezamkla," domluvil a se slzami v očích se na mě podíval. Nevydžela jsem to a obejmula jsem ho. Ihned mi objetí opětoval a jeho slzy se mi vpíjely do trička. To mi ale bylo jedno. Chápala jsem ho. Pochopila jsem ho, že ze vzteku zabíjel lidi. Nevím, co bych na jeho místě dělala já. Ale určitě bych taky neseděla jenom na zadku. Konejšivě jsem ho pohladila po zádech a pak se jemně odtáhla.

"Děkuju, že jsi mi to řekl," usmála jsem se na něj. Bylo mi jasné, že to pro něj nebylo lehké. Přikývl a odtáhl se, ale naše ruce nechal spojené. Po chvilce ticha mi hlavu položil do klína a nohy natáhl na posteli. Otočil se na záda a zahleděl se mi do očí. Ruce jsem zapletla do jeho blonďatých vlasů a vracela mu intenzivní pohledy. Teď mi přišel zranitelný. V jeho očích se ještě leskly zbytky slz a odrážel se v nich smutek. Povzbudově jsem zvedla koutky mých rtů a doufala, že mi úsměv oplatí. Na jeho rtech se skutečně objevil lehký úsměv. Najednou mi zakručelo v břiše.

"Máš hlad?" řekl už veseleji a posadil se. Přikývla jsem.

"Pojď," postavil se a natáhl ke mě ruku. Chytila jsem se ho. Vytáhl mě na nohy a pak mě zvedl do náruče. Přeběhl do kuchyně, kde mě položil a začal něco hledat ve skříňce s pečivem. Přešla jsem k němu, odtáhla ho od skříňky a vytáhla si obyčejný rohlík. 

"Tohle?" zeptal se a ukázal na rohlík.

"Tak zaprvé, jmenuje se to rohlík...," ušklíbla jsem se.

"... a zadruhé, mě to stačí," usmála jsem se na něj a zakousla se do rohlíku. Vtom se Niall na chvilku zarazil, jako kdyby se zaposlouchával. Potom lehce přikývl a podíval se na mě.

"Musím jít," řekl a zmizel. Nechápavě jsem se podívala na dveře od kuchyně. Kam by asi tak mohl tady jít? Vyšla jsem do velké místnosti a zaposlouchala se do ticha.

"Ale jo pořád! Kurva!" uslyšela jsem křik z Niallovy věže, který kvůli dálce šel slyšet velmi potichu a pak třísknutí dveří. Rychle jsem zamrkala a chvilku ještě stála, jestli něco uslyším. Když už nešlo nic slyšet, rozhodla jsem se jít do 'mého' pokoje.

Dalšííí!!! :) Tak... Konečně jsem to dopsala... Jsem pořád přepisovala tu Niallovu minulost a nemohla se vymáčknout. Pořád jsem na něco zapomínala, tak jsem to musela přepisovat. Beztak, až to publikuju, si zase na něco vzpomenu -_- určitě, při mojem štěstí -_- :D jsem dneska byla na odběru krve... Mamka celá bílá se dívala na tu krev a já tam taká pohodička :D Ale to je fuk... Stejně vás to nezajímá :D ;*   Kami xx